Je to elektronické album a přesto leží blízko lidského srdce. Nakonec - jedna z nejzajímavějších a nejtanečnějších skladeb se jmenuje Elektro Kardiogramm a srdce v ní je slyšet. Srdce a beaty. Cit a chlad.

Poslouchat novinku znamená utíkat zpátky v čase a to nejen proto, že Kraftwerk na desce pomalu a se smyslem pro zvukové detaily a decentní náladové posuny rozvíjejí téma letité písně Tour de France (1983). Spolu s deskou se vrací atmosféra sedmdesátých let, kdy Kraftwerk soustružili na primitivních syntezátorech dlouhé, minimalisticky skromné melodie, jádra uhrančivých písniček, vyprávějících příběhy o soužití člověka a technologií, o nadcházející době čapkovských robotů. Ožívají tak alba Autobahn, Trans Europa Express nebo zřejmě vrcholné Mensch-Maschine (čili Člověk-Stroj) z roku 1978, která společně se syrovými nahrávkami skupiny D.A.F. tolik ovlivnily současnou taneční scénu.

Zatímco ta se rozlila od podmanivého trance Underworld přes zběsilé techno i breakbeatové výkruty po hlukové experimenty Aphex Twin, Kraftwerk vidí modernu v návratu ke strohé jednoduchosti, k matematické přesnosti, v návratu k sobě samým.

Beatové jádro písniček se jen jemně vlní, skladby neletí kupředu jako moderní francouzský rychlovlak ani cyklistický peleton, ale spíše se kolébají jako příměstský vláček někde u Paříže či Berlína a jen pozvolna, ale napínavě se proměňují, jako třeba skvělé, odměřené a zvukově chladné Titanium a La Forme. Tak tomu bylo vždycky. I když Kraftwerk nepřicházejí s další revolucí, novým albem potvrzují svou jedinečnost. Elektrárna stále běží.

Kraftwerk: Tour de France Soundtracks, EMI, 57:04