A to zdaleka nejen autorů z komiksových velmocí, jakými jsou Spojené státy, Japonsko a Francie. Nyní vydaný Kontejner Maxe Anderssona - švédského kreslíře, narozeného v roce 1962 a u nás známého punkovou postavičkou Pixy, která předloni doputovala k českému čtenáři právě zásluhou nakladatelství Mot - je skutečnou knihou-událostí, po výtvarné i literární stránce jedinečným artefaktem.

Andersson zařadil do svého devadesátistránkového černobílého díla jak delší příběhy s nápaditou a dramatickou dějovou linií, tak tří- čtyřokénkové stripy, upřednostňující hutnou zkratku a výraznou pointu.

Autorovo vidění skutečnosti je hyperbolizované, surreálné, jeho komiksové krajiny mají pochmurnou, dekadentní náladu. Vše se tu odehrává v dešti, chladu, temnotě, v odcizeném prostoru zabydleném smrtí - jakoby v čase po apokalypse, kterou vedle několika smutných lidských tváří přežili především agresivní bizarní mutanti a nelidské kreatury, pro něž "je lehký někoho zabít, když se ti opravdu chce".

Hrdiny jednoho z příběhů jsou přejetá zvířata, zmrzačené kočky a psi, kteří pořádají každou noc "ohromný elektrický mejdany", jinde se děj odvíjí od muže, který vlastním spermatem oplodní uhry na své tváři a tím klonuje sám sebe, do třetice dětská figurka má místo hlavy revolver a když opakovaně postřelí svoji milou, začne z jejího těla unikat prázdnota, která - podle Anderssona - "v každém přebývá", a když "máš v těle dostatečný počet děr, začne lézt ven".

V připojeném rozhovoru kreslíř - absolvent grafického designu ve Stockholmu a filmové produkce v New Yorku - přiznává literární inspirace Franzem Kafkou, z filmařů jej prý ovlivnil mimo jiné Jan Švankmajer. I Maxi Anderssonovi jsou vlastní absurdita, cynismus a černý humor, s gustem paroduje třeba nákupní rituály konzumní společnosti, ale zároveň jeho expresívní kresbě a dějům nelze upřít jistou míru laskavosti, katarzní víry ve finální dobro a spravedlnost.

Jeho příběhy v podstatě vždy končí happy endem. "Ve skutečnosti jsou moje komiksy plné i živých věcí," dodává Andersson v rozhovoru, "ale kupodivu se mě lidi ptají výhradně na ty mrtvé... Nechápu proč."

Max Andersson: Kontejner, Překlad Lenka Smetanová a Jakub Němeček, Mot, 88 stran