Postráneckého hlas ze záznamu vypráví Haškův román, ilustrovaný hojnými projekcemi a textově okleštěnými výjevy: Švejk si maže kolena opodeldokem, je zatčen Bretschneiderem, vyšetřován soudními lékaři, rozpláče se při kázání feldkuráta Katze atd.

Výklad postav nepřináší nic podstatně nového. Švejk Martina Sobotky je co do kostýmu, masky i (ne)zbytné fajfky kombinací Ladových ilustrací a filmového Švejka Rudolfa Hrušínského, staví na permanentním úsměvu a upřímných intonacích. Zatímco ale ve Steklého filmu hrály i epizodní role herecké osobnosti, Vilém Čok, Vladimír Kratina, Jan Rosák, Lukáš Vaculík či Ladislav Frej předkládají jen karikaturou zjednodušené tresti postav.

Celé je to proložené písničkami o tom, že Praha je krásná a pivo má říz. Bohužel ani živá účast kapely Šlapeto nedokázala Švejka oživit výraznější kabaretní stylizací. Výsledný dojem - Švejk jako povinná školní četba – posilují i didaktické projekce a komentáře, přebíjející v druhé části již zcela celkem příjemné vyprávění části první, až po nadbytečnou připomínku, že paní Hašková uchovala papírek s náčrtem Haškova nápadu na Švejka nadepsaný Pitomec u kumpanie. Detail, který maturitní komisi jistě potěší, znaveného diváka spíš dorazí.

Popisná mimická groteska vojáků padajících do připravené rakve za zvuků hymen „mých národů“ vyústí poté překvapivě do Švejkovy písně o tom, že lidský život je složitý, magoři jsou i mezi ministry, ale sluníčko svítí na nás na všechny.
Posadíme-li Švejka na Rosinantu, Dona Quijota to z něho ještě neudělá. Postránecký si splnil sen, Praha má dalšího Švejka, který letem světem zalistuje v Haškovi a připomene „hlášky“ okořeněné trochou staropražského folklóru. Nic víc, nic míň.

Švejk
Scénář, režie, texty písní Václav Postránecký, hudba Karel Mařík, autorská spolupráce a výkonný producent Oldřich Lichtenberk, dramaturg Radan Dolejš, scéna Šimon Caban, kostýmy Roman Šolc, choreografie Kristina Bastienová. Premiéra 6. 11. 2008 v Divadle Hybernia Praha