Článek
Své příběhy vsadila do kulis bezejmenné vsi jihozápadně od Prahy uprostřed 70. let a jejich aktéry vpletla do pevné sítě vztahů: lásky a nenávisti, soucitu i opovržení, bázně či obdivu.
Hrdinové jsou obyčejní, všední – nikoli bezbarví. Každý naplňuje tezi o jedinečném osudu, ve kterém se zrcadlí kus velkých dějin. Jejich příběhy mají překvapivě málo děje, o to víc a naléhavěji však rozvíjejí atmosféru, navozují pocit, který autorka pojmenovává jako „vůni času“.
V normalizačním marasmu sny o bílých slonech
Právě tato lehká vůně, vinoucí se dusivým a ospalým normalizačním marasmem, vnáší do teskných, baladicky laděných textů šanci. Šanci na vytržení, na zachování osobní svobody. Ať má podobu víry, přímého a silného citu, fantastického zjevení dávno mrtvé dívky anebo titulního mýtu o bílých slonech.
Novinka Douskové je důležitá: nabízí přesnou anamnézu hnusné doby, ale nikoli s primárním vztekem či nenávistí – spíše se slitovným pousmáním.
