Článek
Zdá se, že kinematografie na Slovensku zažívá vzepětí. Cítíte to podobně?
Jsem ráda, že Slepé lásky rezonují i v zahraničí. Osobně poukazuji ale i na to, že všechny současné filmy vznikaly dlouho a je spíše náhoda, že se vynořily pospolu. Možná jde aspoň o symptom normálního fungování naší kinematografie.
A ona podle vás funguje nenormálně?
Proces vzniku snímků je roztahaný, dlouho se shánějí peníze, docházejí uprostřed natáčení. Není moc producentů, kteří by měli zájem pustit se do hraného filmu, a i když se najdou výjimky, nastává další problém – slovenští diváci na naše filmy nechodí. Dlouho jsme zažívali tvůrčí vakuum a oni si asi odvykli, což mělo za následek hromadné rušení kin mimo velká města.
Ale já to chápu, když někdo přijde v šest z práce domů, nenapadne ho se sbalit a vyrazit do kina. Otázka rovněž je, jestli lidé filmy k životu potřebují. Myslím, že ty kvalitní, které reflektují dobu a témata, kterými lidé žijí, ano. Ale můžu se mýlit. Možná že většina diváků raději přijímá film jako zábavu, možnost oddechu, spotřební zboží.
Učíte mladé filmaře na bratislavské VŠMU. Jakou před sebou vidí perspektivu?
Mám pocit, že to neřeší. Žijí si rozevlátý život a ničím se netrápí. Horší je to po škole. Pár jich dělá reklamy, někteří jsou v televizích, někteří v zahraničí...
Co živí vás?
Televizní scenáristika. Snažím se ale psát i mimo. Takhle jsem vytvořila scénář Ticho, ze kterého vznikl film pro STV. Také pracuji na scénáři pod názvem Dom. Chtěla bych ho dovést až do kin, dostali jsme podporu od ministerstva, snažíme se najít koproducenty, sponzory.
Jak byste Dom popsala?
Je to o střetu dvou generací – otce a dcery. Reflektuje problém vnímání světa, který tady po pádu komunismu nastal. Společenská změna přináší ztráty, ale zároveň i výzvy. Zorientovat se je pro generaci, která se naučila žít v komunismu, o hodně těžší než pro tu, která minulý režim nezažila. Ale i ona se nachází v atmosféře neustálé transformace společnosti, které prostě nerozumí.
Z mezilidského hlediska je Dom o tom, jak těžké je přijmout dar, který nechceme, od člověka, kterého milujeme. A o tom, jak tenká hranice je mezi konáním dobra a vlastním egoismem.
Nebojíte se, že vás psaní pro televizi zkazí?
Bojím. Psala jsem pár částí slovenské verze Ordinace v růžové zahradě, teď dělám na Kriminálce Anděl – u nás se jmenuje Mesto tieňov. Je to zákeřné, kriminálka je pro mě alespoň žánrová výzva. Zkouším si budování příběhu, práci s napětím, ale při dlouhodobém seriálu moc nepřemýšlíte. Říkáte si, rychle, nějak to napiš, abys stihla termín.
Stejně na půl plynu pracují u seriálů i herci a režiséři, vytahují ze svého repertoáru klišé, protože na víc není čas. Jenže podobné uvažování se vám klidně může dostat do podvědomí. Zkrátka, bojím se, a trochu i doufám, že už to nebudu muset moc dlouho dělat.
