Co na tento způsob "reklamy" říká Petr Zelenka, který se na Jedné ruce se nepodílel jako scenárista?

Petr sice na Jedné ruce nepracoval, ale pomohl nám poznámkami ke scénáři, viděl tři varianty filmu, z nichž jedna byla téměř o hodinu delší než ta konečná, a nakonec se mu film líbí. Dal nám pěkné známky, a on bývá při známkování hodně přísný "učitel". Samozřejmě jsem od něho něco odkoukal, ale on ode mne třeba taky...

I u filmů jiných tvůrců se v poslední době herecké obsazení často opakuje. Trochu to vypadá, že producenti a režiséři mají "stáje" a těžko se u nich prosadí jiní.

Pokud to tak je, nevidím v tom nic špatného. Sám mám rád, když má režisér své herce. A konkrétně film Jedna ruka netleská jsme pro Jirku Macháčka a Ivana Trojana psali. Ale nijak striktně bych to neviděl -- třeba Jan Tříska hraje v Trojanových Želarech i v Jedna ruka netleská. Ono tu zas tolik skvělých herců na výběr pro jednu konkrétní výraznou roli není.

Bylo těžké tu nejdelší pracovní verzi o čtyřicet minut zkrátit?

Bylo. Ale já naštěstí nejsem sentimentální a stříhám tvrdě. Jen mi pak bylo smutno, když jsem musel některým hercům telefonovat, že ve filmu nakonec nehrají, zvlášť když jejich scény byly hezké a oni je dobře zahráli. Ale nedalo se nic dělat, snažím se, aby byl film dobrý jako celek, a to se pak musí jednotlivosti obětovat.

S vaším filmem se do české kinematografie vrací černý a crazy humor. Jaké jste pro něj měl inspirace, zdroje?

Jestli se mi to opravdu podařilo, jsem hrdý, protože to byl můj cíl. Od malička mně říkali, že mám zvláštní, divný humor. Miluji Monty Pythony, Mistra Beana, ale také třeba film Magnolie. Mám rád humor ve všech polohách, i v těch hodně drsných a rád je kombinuji. Netrvám na tom, že se mému filmu musí každý smát od začátku do konce, přiznám se, že mám dokonce v tomto směru rád elitářství: každý se směje něčemu jinému, někdo může být i zhnusený, ale koho film chytne, toho i potěší.

Jedna ruka netleská může na první pohled působit i jako moralita, některé takzvaně velké pravdy říkáte ve filmu hodně naplno, a třeba každý neocení jemnost, s jakou je pak odlehčíte, shodíte. Neměl jste z toho trochu strach?

Měl jsem - a protože máme před premiérou - ještě pořád mám. Sám morality a "pravdy" nesnáším stejně jako způsob, jakým je předkládají média. Snažíme se nebýt doslovní, ale samozřejmě se ocitáme v pozici "hada, který se zakousl do vlastního ocasu": kritizujeme popkulturu a přitom jsme také její obětí. Žijeme pod velkým tlakem informací, nevíme, jak se ho zbavit, a z toho vznikají bizarní situace. Někdo se snaží nepodlehnout, jiný podlehne a začne se chovat nenormálně. A právě téma obecné normy - co ještě považujeme za normální a co už za šílené - mě zajímalo nejvíc. Snažili jsme se vyjádřit svůj názor na určité pomatení, kdy lidé začnou moc podléhat médiím v tom, jak mají žít, co mají dělat, a přeroste to v nemocné chování.

Čemu podléháte vy sám respektive vy a váš spoluautor Jiří Macháček?

Automaticky věříme všem informacím, klidně i naprostým nesmyslům. Abych mluvil za sebe, já například informacím o tom, jaká tenisová raketa nebo prášky na hubnutí jsou nejlepší.

S Jiřím Macháčkem jste jako autoři spolupracovali poprvé. Budete pokračovat?

Zatím nic konkrétního nepřipravujeme, ale další spolupráci nevylučujeme, protože nám to šlo dobře. Každý máme svůj způsob práce - Jirka chce mít věci víc jasné, naplánované, já jsem spontánnější. Hezky se doplňujeme. Nicméně já se pořád považuji spíš za realizátora, uvítal bych hotový scénář, který budu režírovat.Ale pokud nás diváci přesvědčí, že nám to jde dobře, není nic vyloučeno.

S autorem hudby Janem P. Muchowem jste partnery od prvního filmu Šeptej. Tam je spolupráce daná dopředu?

S Honzou jsme hodně prorostlí. Fandíme i stejnému fotbalovému klubu, máme podobný názor na hudbu a na filmy. Původně jsme se znali právě z toho fotbalu, on se pak jednou ocitl na natáčení nějakého videoklipu...a teď si neumím představit, že by mi dělal hudbu někdo jiný.