Proč úspěšný člen úspěšné kapely vydává sólovou desku?  

Jsem poměrně aktivní člověk, takže když se dlouho nic neděje, jsem nervózní a vymýšlím věci, které by nějak obohatily spektrum mé hudební činnosti. V posledních letech jsem kvůli tomu například založil kapelu Tarantule, se kterou jsme absolvovali několik poměrně zdařilých koncertů, s Brabcem a Andrštem jsme udělali projekt tří kytaristů 3G, s nímž jsme vydali desku a udělali pár koncertů.

U nás na venkově celé léto a občas i jindy hraji v místní hospodě s kapelou s bizarním názvem Souseďanka. Momentálně jsem neměl žádný lepší nápad než natočit druhou sólovou desku. Berme to tak, že je to důsledek přemíry aktivity, kterou v sobě mám.

Písničky na vaší desce měly být původně pro Olympic?

Nikoli, spíš jsem měl několik skladeb, které se do repertoáru Olympiku nehodí. Bylo mi líto je nenahrát a nepředvést lidem. V neposlední řadě mi také fanoušci neustále připomínali, že jsem druhou sólovku slíbil.

Nebyla impulsem i touha pokračovat v jakémsi zaznamenávání osobního příběhu?

Rozhodně jsem se nechtěl národu zpovídat. Před vznikem alba jsem všechny textaře, kteří na něm spolupracovali, varoval před tím, aby psali o stáří, moudrosti a rekapitulaci. Chtěl jsem, aby byli současní a pokud možno veselí. Bohužel to dopadlo tak, že vymysleli příběhy, ve kterých jsou věci, před nimiž jsem je varoval. Věděl jsem poměrně brzy, že to bude spíš smutná deska, proto jsem si řekl, že ji musím odlehčit. Proto vznikla písnička Ještě držím pohromadě, která to alespoň trochu shazuje.

Karel Šíp vám napsal text k písni Třetí přání, který je o vztahu k tátovi. Je o vašem otci?

Není to adresné. Pokud vím, většina lidí zpívá o mámě, otec je takový opomíjený druh. Maminku má rád každý kriminálník, ale na tátu si jen tak někdo nevzpomene. Byl jsem rád, že si na něho Karel Šíp vzpomněl alespoň mým prostřednictvím. Ví, že mi umřel syn a že bych syna strašně chtěl. Myslím, že to takhle vzniklo. S Karlem to mimochodem byla naše první větší spolupráce.

Proč je deska smutná?

Člověk si nevybere, v každém věku je na tom mentálně jinak. A možná to takhle dopadlo i proto, že jsem spolupracoval s věkově příbuznými textaři. Zkoušeli jsme oslovit i mladé, ovšem jejich práce se mi nelíbily. Témata třeba docela šla, ale zpracování mi přišlo kolikrát až ubohé. Jsem přece jenom zvyklý na velikány typu Pavla Vrby. Když mi někdo napíše úplně obyčejný text, neosloví mě. Jsem zvyklý na jinou poezii.

Na jakou?

Řekl bych na odkaz básníků Vrchlického a Máchy. Oslovují mě velká slova a velké rýmy. Tuhle jsem poslouchal nějakou desku Leška Semelky. Do jedné skladby mu Pavel Vrba napsal něco ve smyslu „vím, že se chvástám, že vím, co je láska“. To mě dostalo, přesně tohle mám rád a v textech to hledám. Je to určitý typ krásy, který se mi špatně definuje.

Pokud ale budete nadále spolupracovat se svými vrstevníky, těžko se v budoucnu vyhnete textům o stárnutí.

Určitě budu chtít nahrát ještě nějakou další desku, to jsem si jist. Jsem rozhodnutý zkusit se znovu obklopit mladými textaři, aby album tak smutné nebylo.

V jedné písničce hrajete na housle…

Na housle hraju odmalička. Tohle byl ale problém, protože jak na ně hraju málokdy, čtrnáct dnů jsem musel pilně cvičit, abych těch pár tónů zahrál. Bylo to pro mě strašně obtížné. Klidně přiznávám, že jsme nakonec použili studiový „dolaďovač“, který můj výkon zpřesnil. Nebyl jsem schopen zahrát to úplně čistě. Slyším, jak to má být, ale nezahraju to, prsty mě na tak malém prostoru už neposlouchají. Houslisty strašně obdivuju, dokonce víc než kytaristy.

Budete na housle cvičit dál?

Nedávno jsem je zase vytáhl, ale nevím. To bych musel cvičit denně. Můj otec na housle celý život hrál. Když mu bylo šedesát, myl jednou okna a uklouzl. Prolétl při tom sklem a na levé ruce si přeřízl šlachy. Byl na několika operacích, na rehabilitacích, ale nikdy mu tu ruku nedali úplně dohromady. Přesto začal v pozdním věku znovu cvičit, i když ho prsty neposlouchaly.

Po tom úrazu totiž ztratil cit. Pamatuju si, jak jednou zapomněl ruku na sporáku a zatímco my cítili, jak se mu škvaří kůže, on o tom nevěděl. Přesto měl obrovskou touhu na housle hrát. Věnoval tomu strašné úsilí a byl rád, že pak ještě něco dokázal. Takovou vůli bohužel nemám.