Úternímu koncertu předcházely ale dramatické okolnosti, které zčásti ovlivnily jeho průběh. Na předcházejících koncertech na Slovensku se zpěvákovi zhoršilo zdraví (zranění kyčle) a v Praze místo zkoušky trávil hodiny po nemocnicích.

To, že za takového stavu, kdy se téměř nemohl pohybovat, nastoupil ke koncertu, byl malý zázrak. A ještě větší zázrak byl, že koncert, který nezačal příliš dobře, skončil úspěchem. Zpěvák, jehož doprovázela pětičlenná kapela, zpočátku často využíval podpory vokalistky Debbie Davisové. Úvodní Giving It Up nevěstilo nic dobrého, Jarreaua téměř nebylo slyšet.

Ale během hodiny nastala proměna, která dokázala, že atmosféra malých klubů s nadšeným publikem je zpěvákovou živnou půdou. Rozezpíval se ke slušnému výkonu, rozehrála se i kapela a závěr koncertu s mnoha funkovými čísly rožhavil sál. Pravda, z jazzového repertoáru zazněla snad jediná, i když skvělá balada L. Hamptona Midnight Sun, došlo i na You Don’t See Me.

Publikum se dočkalo i typických scatových pasáži včetně nápodob hudebních nástrojů, které zpěváka proslavily. Vzhledem k okolnostem podal Al Jarreau maximální výkon. Škoda ale, že jsme ho nepoznali alespoň o deset let dřív.