Za posledních pět let jste se takto vydal na cesty již potřetí. Co vás do světa, zvláště do Ameriky stále táhne?

Zahrát si v Americe, vidět Ameriku, potkat se s lidmi na koncertech i mimo a ještě si při tom vydělat nějaký ten dolar, můžu chtít víc? Nemluvě o tom, že spoustě lidí daleko od domova prostě udělám radost. Zazpívají si, zavzpomínají… Z předchozích turné se dokonce tradují historky, že někteří to po koncertě ze samého stesku v Americe zabalí a vracejí se domů.

Jaké publikum na vás v zahraničí chodí?

Češi, Slováci, Poláci, ale taky Američané, Mexičané, Irové, Britové, černoši i běloši, holky, kluci, psi… Je to ve velké většině mladá a střední generace. To znamená, že atmosféra emigrantského smutku už na mých koncertech nevládne. Chodí lidé, kteří sem přišli za studiem, za prací. Letos jich na všechny koncerty přišlo dohromady 3 500.

Když jsou vaši zahraniční fanoušci tak daleko od každodenní reality své země, reagují jinak než publikum doma?

Vůbec ne. Smějí se stejným vtipům, pláčou na stejných místech, chtějí stejné písničky. Tak jako domácí publikum si se mnou zazpívají Kometu, Sarajevo, Zatímco se koupeš, Zítra ráno v pět. Ale díky internetu znají i mou poslední desku. A pokud jsou v publiku cizinci, tak ačkoli slovům nerozumí, říkají, že se jim velmi líbí energie koncertů, to společné zpívání.

Koncertoval jste prakticky každý druhý třetí den, užil jste si tedy na turné i takové to klasické turistické cestování a poznávání? Nebo už jezdíte hrát na stále stejná místa a nic nového už vás nepřekvapí?

Jezdím tam, kde jsou lidé, kteří mě chtějí slyšet a kteří zaplatí za lístek, protože jen z jejich peněz jsme si s manažerem Michalem, zvukařem Kubou a Tomášem který se stará o mé webové stránky, mohli zaletět letadlem za oceán, koupit si hotely, pronajmout si aparaturu, sály.

Jsme tady bez státních nebo sponzorských dotací. Během těch tří turné jsem hrál v osmi amerických městech, z toho v šesti jsem byl i minule, letos nově přibylo jen San Francisco a Las Vegas. Jedinou velkou změnou, kterou vnímám, je to, že to naše lidi táhne čím dál víc domů. Zatím.

Z tohoto turné vycházela každý den reportáž na mém webu, spousta zajímavostí a krásných zážitků je popsána tam. Kdo chce vidět, jak Amerika mýma očima vypadá, ať se podívá tam. Možná tam na fotkách v publiku objeví i někoho blízkého, koho už léta neviděl.

Vzhledem k tomu, že už je na spadnutí zrušení víz, jste byl asi jeden z posledních, kdo si ještě prošel procedurami s imigračními úředníky. Jsou stále tak přísní?

Američané se na nás po příletu smáli a po třech formálních otázkách nám řekli „vítejte“. Když jsem ale vystupoval z letadla v kandském Torontu, zeptal se mě kanadský úředník, již od pohledu „Nekanaďan“ z jiného kontinentu: „are you gipsy“?

Myslel jsem, že je to vtip, ale když jsem se začal smát, následovaly tři ostré a nepříjemné prohlídky celé naší výpravy, celkově na hodinu. Tak vypadá bezvízový styk. Paní režisérka Jitka Němcová mě uklidnila z domu mailem - prý každý, kdo má kytaru, je „gipsy“.

Nyní si ještě po posledním koncertě pár dnů užíváte New Yorku, ve čtvrtek se vracíte domů. Co vás čeká nyní?

Hlavně se těším domů. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Doma si odpočinu a vydám se na koncerty –  jak u nás, tak v Polsku. V březnu nás v Ostravě čeká premiéra mého překladu Figarovy svatby, v dubnu si v Praze zahraji výjimečný trojkoncert v Lucerně. Co dál, o tom už ve svém věku uvažuji.