První polovina Zonygovy "cesty" se topí v těžce banálním a typicky českém pop-rocku. Nejen hudebně, ale i textově si sympaťák z Moravy sáhl na dno. Řadu moudrostí jako vystřižených z té nejhorší konzumní americké pop-country "Dny jsou jako dým nočních náklaďáků" a "týdny letí jako ptáci" korunuje majstrštyk: „Chtěl jsem ti říkat mám tě rád, bejt s tebou, tobě je to všechno jedno, stačí ti to vždycky jednou.“ Na hranici parodie je také romantické „lampy zháší svítání a touhy marné volání...“

Kéž by se vynořilo jedno zajímavé sólo nebo riff, ale smůla, je to skutečně marné volání. Teprve druhá polovina desky částečně pozvedává celkový dojem. Co ocenit? Snad hardrockové kytary v sedmé písni Ráno a bluesrockový pokus v deváté Poslední výstřel. Taky "osmička" ujde, sice zní jako Status Quo před třiceti lety, ale alespoň trochu baví.

O třídu výš pak trůní dvě písničky přejaté od Vlasty Redla. Po známých "husličkách" v Zonygově podání už opadá chuť vyzkoušet si své basketbalové schopnosti hodem CD do koše přes celou kancelář a nová, smířlivější nálada plynoucí z nakažlivého folku umožňuje dát tomuto debutu dvě a půl hvězdičky z pěti.

Jiří Zonyga: Kus cesty zbývá, Sony BMG 2008