Müller si zazpíval písně otextované Lasicou, Lasica zase ty Müllerovy a všechny dostaly ne-mainstreamový zvukový obal. Müllerova zjevně depresívní osobnost se doslova našla v mlžně podzimních syntetických aranžích s občasným použitím samplů.

Ve velmi vláčném rytmu Müller zpívá, Lasica spíše vypráví, hloubavé texty za doprovodu výtečných jazzových sól na kytaru, klávesy či křídlovku. Hodina těžké melancholie však může být na jednoho až moc. Zvlášť když se pohřebním stylem podají texty vyloženě ironické (My sme národ holubičí), může být výsledný efekt přinejmenším zarážející.

Pokud jde o Filipa, jeho skladby jsou bez pochyb nadčasové, svědčí o tom i nedávná deska Pocta Jaro Filipovi, na které se podílela velká skupina slovenských umělců. Divoká jízda přes ska, hardrock, jazzrock, funky až po folklór v podání Zuzany Smatanové, Kataríny Knechtové, Kuly, Petera Lipy, IMT Smile a dalších nabízí zajímavou variantu pro posluchače, kteří netíhnou k depresivnosti jakožto "zaručenému" poznávacímu znamení umění.

Richard Müller: Müller spieva Lasicu, Lasica spieva Müllera, Lasica a Müller spievajú Filipa, Sony BMG 2008