K letošním šedesátinám si Robert Vano nadělil biografickou knihu s názvem Někdy ráj, kterou napsal David Hrbek. V našem rozhovoru nezazní, proč emigroval, jak se dostal k Andy Warholovi, co hledá ve svých fotografiích, jaké měl dětství, jak funguje svět modelingu, proč fotí kluky… To vše je v knize. My jsme si povídali o politice, Velkém třesku i smrti.

Vést interview o životopisné knize, která je psaná formou rozhovoru, není snadné. Vše bylo napsáno. Pojďme na to jinak. Půjdete v Americe volit?

Nikdy jsem nevolil, politice moc nerozumím a myslím, že hlavně v Americe je jedno, koho volíte. Je to podobné, jako když se postaví koleje, které vedou z New Yorku do Los Angeles. Není podstatné, zda nastoupíte z levé, nebo pravé strany. Stejně dojedete do Los Angeles.

Sledujete současnou volební mašinérii v USA?

Sleduju, není možné to nesledovat. Ale když tam nežiju každý den, dostávám jenom zprostředkované informace z českých médií nebo CNN a vůbec nevím, co si v Americe lidi myslí. Oba kandidáti mají plusy i minusy, mně by se ale stejně nejvíc líbila Hillary Clintonová právě proto, že už strávila nějaký čas s manželem v Bílém domě.

Je jasné, že americký prezident nemůže udělat vše, jak by chtěl. Nejenom tam, ale i u nás kandidáti namluví hory doly, ale pravda je, že nikdo neví, co udělá, až se prezidentem stane. Nikdo neví, co bude za pět let. Takže fér by bylo říct: Chci být prezidentem, ale nevím, co udělám. Jenže kdyby to takhle řekli, nikdo by je nevolil. Proto neustále prohlašují, že budou léčit zadarmo AIDS, že nebudou války, že ekonomika poroste…

Potom se omlouvají, že to nevyšlo. Změna by nastala až v momentě, kdyby lidi vystoupili z toho vlaku a postavili jinou trať.

Kdybyste mohl postavit onu pomyslnou politickou kolej jinak a jinam, jak by vypadala?

Vůbec nevím. Chtěl bych, aby se lidi měli rádi a byl mír, ale to je skoro nemožné. Jednou jsem viděl pořad o lidech, kteří ovlivňují svět – není důležité, že prezident říká, že se topí planeta, nebo netopí, protože to nikoho nezajímá. Důležitý je Bill Gates, který ovládá celou komunikaci, takže když vytáhne „kolík“, nepůjdou atomové elektrárny, nepoletí letadla, zkolabuje celý svět.

Pak je taky jeden v Saúdské Arábii, co ovládá ropu, takže když zastaví kohoutek, nic nepoteče… To jsou lidé, kteří skutečně ovládají svět, a ne nějací Bushové. Ti jsou tam, abychom si měli o čem povídat.

Co se vám na Americe líbí?

Když jsou trable, každý pochoduje za každého. I v Americe dělají mezi sebou lidé rozdíly, existuje mezi nimi rasismus a náboženská nenávist. Když se zeptáte Američana, odkud je, tak se pořád vyměřuje: čtvrt indián, půl Němka, čtvrt Švéd a trošku Žid. Ale dojde-li na krizi, uvědomují si, že musí stát při sobě.

A ne jako tady, že se dohodne Visegrádská čtyřka a my je pak předběhneme a uděláme si víza bez nich. Komu to pomůže? Stejné je to s registrovaným partnerstvím… Když lidé bojují za nějaká práva, je třeba, aby táhli za jeden provaz a zatáhli do toho co nejvíc lidí. Kdyby ve Státech pochodovali jenom černí, nikdy nic nedokážou. Museli k tomu nabalit Číňany, indiány apod. S malým počtem to bude trvat navěky a já nejsem pro dlouhé trápení.

Když zvolili Reagana, prohlásil, že bude zakázaný potrat. Na druhý den šly čtyři milióny lidí na Washington, v parlamentu byla velká diskuse a on musel nakonec říct, že všechno odvolává. V Česku to chybí, příliš se o věcech nediskutuje.

V tomto jsou Spojené státy dál…

V Americe je super, že když se něco tvoří, hned se vytváří opozice. Vy napíšete článek, že Země je kulatá, a hned druhý den vás napadnou, že je plochá. Existuje skupina lidí, kteří tvrdí, že Země je plochá, a když se jich zeptáte, jak to můžou tvrdit, říkají: A vy jste ji viděl na vlastní oči (zvedá skleničku)? Tak jak můžete říct, že je kulatá!?

Už se neučí jen o Velkém třesku, protože Hawking zjistil, že možná třesk nebyl, ale že všichni jedeme do jedné velké černé díry, a navíc to vypadá, že se jeden od druhého vzdalujeme. Slyšel jsem, že kromě černé díry existuje devět dimenzí. V první žijí živočichové blízko zemi, třeba mravenci. Taky mají všechno uspořádané, mají volby, volí si svoji královnu, mají svoje vojáky a mají své babysitterky, které se nikdy nedostanou na povrch, hlídají vajíčka, pak jsou tam rambové, co oplodňují královnu. Ale přitom nevědí, že existují lidé nebo nějaká černá díra. Což ještě neznamená, že nejsou.

Pak je další dimenze, nad zemí, kde psi a kočky vidí černobíle, protože pro ně není důležité vidět barevně, a na druhou stranu mají vyvinutý čich. A to ještě neznamená, že barva neexistuje, jenom proto, že ji nevidí. A pak jsme my, a to ještě neznamená, že není ještě někdo nad námi, protože vidíme, jen to, co potřebujeme. Nikdy bych nebyl arogantní s tvrzením, že my jsme ti nejsuprovější a nic není, žádný Bůh…

Jakou teorii vzniku světa tedy zastáváte?

Já? Žádnou, ale myslím si, že v každé je trochu pravdy. Myslím si, že se nic neděje náhodou. Učili jsme se, že se energie nikam neztrácí, ale jenom mění formu. Energie jede dál. I mí blízcí odjeli na druhou stranu, ale já nevím, kde ta druhá strana je.

V knize bilancujete celý svůj život. Kdyby se teď Robert Vano novinář měl zeptat Roberta Vana fotografa na jedinou otázku, co by to bylo?

Jak se teď máš? Ne, vážně. Lidi se mě často ptají, proč jsem se vrátil, proč jsem nezůstal v Americe, co budu dělat… A já vůbec nevím, protože všechno, co jsem si naplánoval, vyšlo. Dál jsem neplánoval. Poprvé v životě mám pocit, že nevím, kam směřuju… Dokonce se mě ptají, kde budu pohřbený.

Nikdy jsem na to nemyslel, ale když umřela mamina, začal jsem o tom přemýšlet. Nikoho nemám, zeptal jsem se proto svého kamaráda. A on mi říká: „To je jedno, kde budeš pohřbenej, hlavně buď u metra, protože když budu muset složitě přestupovat, tak nepřijedu…“