Jedna z posledních pamětnic totálního nasazení, paní Homolková z Prahy, našla doma zápisky své kamarádky a odvyprávěla Novinkám jejich společný příběh.

V roce 1944 chodily do oktávy gymnázia v Příbrami, místo maturity ale skončily ve špinavém lágru u německé továrny. "Ministr školství daroval ročník 1924 na deset měsíců na nucené práce v Německu. V naší třídě nás bylo sedm toho ročníku," vzpomíná. Byl leden 1944, rodiče přemýšleli, co jim dát s sebou. Maminka její kamarádky ušila ze starého baloňáku ruksak, musely si vzít vlastní deku a polštářek.

Nikdo přesně nevěděl, kam jede. "Na nádraží se fasovala půlka chleba a pět buřtů. Teprve ve vlaku nám řekli: Drážďany. V Praze nás přesadili do zvláštního vlaku pro totálně nasazené, nezamhouřily jsme oko, povídaly jsme si. Do Drážďan jsme dojely ve 4.55 ráno. Na nádraží nás seřadili do dvojstupu, kufry naložili na nákladní auto a vykročili jsme do neznáma k fabrice Universele. K první snídani byla ovesná kaše s kapkou šťávy," vypráví paní Homolková.

Dívky se ubytovaly v dřevěném lágru, který připomínal koncentrák. Ve společné místnosti musely sedět čelem k obrazu Adolfa Hitlera a Lagerführerka (velitelka lágru, pozn. aut.) jim dala základní instrukce.

"Ubytování bylo hrozné, venkovní dveře neměly kliku, byly tam postele, židle bez opěrátka, umyvadlo a kýbl. Velká kamna, zima a před nimi hromada smetí. Na oknech byla záclony vystříhané z papíru," popisuje. "Sedly jsme si na kufry a brečely jsme," říká dnes už s úsměvem paní Homolková. Pak se prý jedna z nich zvedla, zametla smetí a začaly se zabydlovat.

Rusové nosili "Ost", Poláci velké "P"

To ještě nevěděly, kolik je na pokoji myší. "Na záchodě byly dokonce krysy, tak nám posloužila komora s kýblem. Byla to doba špíny a zimy, ale také nejupřímnějšího přátelství," cituje ze zápisků své kamarádky.

Někdy zahoukala siréna a musely utéct do polí, kryt pro lágr nebyl. Pracovaly u soustruhů, vůbec to neuměly a někdo hned první den zavařil vrták. "Byla jsem holka z oktávy, viděla jsem to prvně," vzpomíná. Měly prý hned odřené dlaně, ochranné pomůcky nebyly.

Někteří Němci se k ní chovali slušně, někteří byli nepříjemní. "Dobrý oběd" pro ně znamenal, že dostaly neoloupané brambory, naházely je do Eintopfu a nebo polévky s tuřínem. Nejhorší prý byly štěnice, občas se některá dívka probudila s úplně nateklým obličejem. Pálily je svíčkou, lily na ně ocet, ale stejně to nepomáhalo.

Dívky bydlely v samostatných barácích. V továrně bylo také plno cizinců. Rusové museli nosit na oblečení označení Ost (východ), Poláci měli velké P. Češi měli trochu lepší postavení, byli "freie Ausländer" (svobodní cizinci). Občas mohli chodit po Drážďanech a prohlížet si památky. Vstávali ale kolem půl páté, ve fabrice pracovali 12 hodin.

V září se postupně začaly stupňovat nálety, v prosinci se už dívky dostaly domů. Pak došlo k nejhorším náletům na Drážďany. "Bylo štěstí, že jsme tomu unikly, záře byla vidět až do Čech," vzpomíná paní Homolková.

Další příběhy a zajímavosti najdete na stránkách www.zivapamet.cz.