V Praze hostovala poprvé a přilákala do Rudolfina po oba večery množství posluchačů zvědavých na nový orchestr, který si za krátkou dobu existence získal dobrou pověst i v zahraničí.

Pro oba koncerty zvolili ruští hosté, na přání organizátorů, rozdílný repertoár.

Pátek patřil méně známým ruským dílům

Páteční zcela vyprodaný koncert, věnovaný pouze ruským skladatelům, se hned na úvod festivalu zařadil mezi jeho nesporně vrcholné večery.

Po barvité symfonické básni Sadko od Nikolaje Rimského-Korsakova zahráli ruští hosté Koncertní fantazii G dur Petra Iljiče Čajkovského pro klavír a orchestr. Sólový part patřil Michailu Lidskému, zavalitému sympatickému "medvědovi", který publikum doslova strhl. Zmíněné Čajkovského dílo nepatří mezi často hrané a důvod je nabíledni. Je pro sólistu takřka nehratelně obtížné po technické stránce. Skladba je de facto regulérním půlhodinovým koncertem, kde si autor vyzkoušel množství kompozičních postupů, ať už harmonických modulací nebo prstových kaskád, jaké nemají obdoby v jeho jiných skladbách. Lidskij se s dílem vyrovnal naprosto senzačně, a to zejména v rekordní desetiminutové kadenci, která překypuje až děsivě náročnou technikou. Publikum jeho výtečný výkon ocenilo obrovskými ovacemi a Lidskij za to posluchačům přidal "kousek" ze Schubertovy Rosamundy.

Pokračování po přestávce se neslo ve stejně ruském duchu. Basbarytonista Taras Štonda přednesl Musorgského cyklus písní Bez slunce, který - ač u nás téměř nezmámý - patří mezi nejkrásnější a taky mezi nejsmutnější díla tohoto skladatele. Štonda zaujal dokonalým hlasovým fondem i vytříbeným způsobem interpretace, jenž do detailu postihl obsah písní a jejich doslova depresivní charakter.

Pastvou pro uši se pak v závěru večera stala svita z opery Láska ke třem pomerančům Sergeje Prokofjeva, která přinesla doslova orchestrální "nářez". Ruští filharmonikové pod Vedernikovem ji zahráli s úžasnou vitalitou a razancí, kdy se Dvořákova síň otřásala v základech pod jejich decibely.

Nadšeným posluchačům se pak neméně nadšený orchestr, s jakým porozuměním je v Praze přijímána ruská hudba, odměnil dvěma parádními přídavky. Pochodem dělníků v lomu ze Šostakovičova baletu BoldŠavlovým tancem z Chačaturjanova baletu Gajané. Efektnější zakončení večera s ruskou hudbou si snad ani nešlo představit.

Rusové hráli i Čechy

Po české a ruské hymně zahajovacímu koncertu ve čtvrtek v Rudolfinu vévodil - jak je na festivalu dobrou tradicí - český program. Ze tří domácích skladatelů se Rusům povedl nejlépe úvodní Josef Suk. Jeho Fantastické scherzo mělo hravost i švih a vyloženě orchestru sedlo. Ve Dvořákově Houslovém koncertu a moll střídala sólistka, Gruzínka Nana Jašviliová, krásná místa se slabšími (určitá intonační labilita), ale celkově lze její výkon ohodnotit jako přínos festivalu.

Zajímavě pojal dirigent závěrečnou 4. symfonii Bohuslava Martinů. Vedernikov se soustředil hlavně na vystižení pomalých pasáží a údernost finální věty. Pro hosty nesnadnou partituru ale díky zkušenému dirigentovi zvládli překvapivě vstřícně a srozumitelně.