Na koncertní pódia jste se vrátil v červenci vystoupením na festivalu Pohoda v Trenčíně. Koncert jste věnoval Jarovi Filipovi, který na Pohodě vystoupil deset let předtím. Představil jste i své nové album. Měl váš comeback v Trenčíně ještě nějakou další souvislost?

Ano, ještě jedna existovala. Pořadatel akce Mišo Kaščák mě asi sedm let prosil, abych na Pohodě vystoupil. Nikdy se to nepovedlo, ale letos se sešlo několik věcí, které nám umožnily jít do toho. Především to ale byla deska, kterou jsme s Milanem Lasicou natočili jako poctu Jarovi Filipovi. Pak určitě také má chuť zase vystoupit.

V Česku dnes není velké povědomí o významu Jaro Filipa pro tehdejší československou hudební scénu. Můžete říct, co vás k nahrání alba vedlo?

Vím, že lidé v Čechách o Filipovi tolik nevědí. Je mi to strašně líto, ale na druhou stranu vlastně není, protože jsem přesvědčený, že Jaro nebyl český autor. Mám pocit, že byl největší Slovák, jaký se kdy narodil. Nezařazuji ho samozřejmě mezi ty, kteří chodí a hajlují. Víte, Jaro byl schopen napsat písničku ihned, na první impuls. Šedesát písní, které jsme spolu udělali, vzniklo za tři měsíce. To je přece velkolepé. Kromě toho, vždycky když si na něho vzpomenu – a je to téměř každý den, říkám si, kolikrát jsem si vzpomněl na otce.

Jak tomu mám rozumět?

Je mi po něm víc smutno než po vlastním otci. Myslím si, že nic horšího se vám v životě nemůže stát. Snad jen to, když dítě zemře dřív než jeho rodiče.

Jaká je osobní zkušenost ze spolupráce s Filipem?

Pamatuju si, jak mu jednou třičtvrtě hodiny před tím, než měl jít nahrávat desku, chybělo šest písní. V klidu sedl a v okamžiku, kdy začal za tu třičtvrtě hodinu točit, všechny měl. Obdivoval jsem ho a cítil jsem se s ním strašně propojený. Lidé si myslí, že jsme byli velcí přátelé. Ne, nebyli jsme velcí přátelé. Tím samozřejmě nechci říct, že jsme byli nepřátelé. My jsme byli propojení. Strašně mi chybí.

Co jste se od něho naučil?

To, co se musím učit stále dokola: pokoru. Patřil mezi lidi, kteří začínali v divadle a měli sto třicet korun za představení. Málokdo z nich prorazil, všichni byli vnímáni jako spodina. Jaro to změnil, což je úžasné, protože dalším, kteří přišli po něm, to dalo obrovskou naději a rozlet. Myslím, že tudy vede cesta.

Richard Müller
:. Poslední koncerty mi absolutně nastartovaly hlavu i další části těla foto: Archív Právo

Záviděl jste mu schopnost napsat písničku „na povel“?

Nezáviděl, ale bylo to úchvatné. Strašně by mi taková schopnost pomohla, ovšem současně by to asi zkomplikovalo kvalitativní úroveň mých písniček. My tady ale pořád řešíme, jestli je nějaká písnička dobrá a jiná špatná. Přitom Keith Richards z Rolling Stones už dávno řekl, že jsou jen dva druhy písniček: rychlá a pomalá. Takže buďme rychle pomalí.

Vy už píšete nové písničky?

Píšu a chci psát. Musí ale vypadat úplně jinak než ty, které jsem psal dosud. Nesmějí mít nic společného s popíkem, tak bych si to představoval.

Můžete být konkrétnější?

Přesně vím, že věci, které bych za normálních okolností použil k tomu, aby mé písničky působily silně a přesvědčivě, už nechci potřebovat. Vrcholem by pro mě bylo naučit se hrát na kytaru tak, abych mohl sám odehrát koncert. Vím ale, že to není možné, a to mi komplikuje život.

Kdy byste chtěl své nové album vydat?

Nemám žádný termín, ale řekl bych, že je to záležitost ještě tak na rok. Musím současně vycházet z toho, že lidé dnes o muziku nemají velký zájem. Nejen že nekupují desky, oni už ani do obchodů s cédéčky nechodí. Pořád se vydávají nějaké bonusy, speciální edice, ceny jdou dolů a nic. Lidi potřebují chleba, ne desky.

Máte za sebou tři koncerty. Jaké bylo být zase se svými diváky?

Byl jsem strašně překvapený. Na ani jednom z těch koncertů jsem nejenom že nic nepožil, ale ani jsem si nevsugerovával, že jsem něco požil, abych měl pocit, že je to velkolepé. Nebylo třeba s ničím hýbat. Jak to přišlo, tak to odešlo. Ty koncerty mi absolutně nastartovaly hlavu i další části těla. Strašně, opravdu strašně chci, abychom udělali desku a možná i turné.