Kdo by byl na pochybách, o koho jde, pak dodám, že podle próz Jaromíry Kolárové vznikly filmy Holky z porcelánu a Léto s kovbojem. Inspirovala se zážitky z pracovišť, kterými prošla po manželově odsouzení. Její „paměti“ skončily rokem 1947 a syn byl přesvědčen, že je třeba něco dodat.

„To autentické, co se v celém svém rozměru do žádné knížky nebo filmu nedostalo, co se však dochovalo ve vzpomínkách blízkých, ale též v dokumentech a dopisech,“ napsal v úvodu.

Klíčová byla padesátá léta

„Klíčová v ní jsou padesátá léta, jim patří moje největší pozornost. Aktéry přibližuji tak, jací skutečně byli, s jejich skutečnými názory a ideály, ať se nám s odstupem líbí nebo nelíbí, ať se dnes nosí nebo nenosí,“ dodal.

Narozený v roce 1947 potřeboval „k těm svým pěti ještě čtyři další léta, aby mi věci byly trochu jasnější a asi tak od devátého roku jsem se svou mámou už dokázal hrát dokonalou hru, že se ztotožňuji s její verzí o tátově nemoci, třebaže jsem si jenom pro sebe nechával stále jednoznačněji potvrzované tajemství, že ve skutečnosti je táta ve vězení“.

Vězeň svědomí

Mírov, Leopoldov, Valdice, to byly adresy oněch „nemocnic“. A kamarád, jehož otec přebýval na stejných adresách, vyvedl malého Vláďu z omylu.
František Kolár byl v roce 1952 odsouzen na 15 let za velezradu jako „pomahač protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského“. Nikdy svou „vinu“ nepřiznal.

Domů se vrátil po sedmi letech. Nejvíc na něm ulpěla vynucená výpověď Eduarda Golstückera, že Kolára za války v Anglii získal „na nepřátelskou dráhu agenta a špiona“. Výrok zůstal v platnosti, i když byl Goldstücker dávno z vězení venku, ale Kolár zůstával.

Celých pět válečných let byl Kolár v exilu, v řadách čs. zahraniční armády bojoval mj. u Dunkerque, kde byl vyznamenán za statečnost. Po válce působil jako redaktor Rudého práva, pracovník národohospodářské komise ÚV KSČ, zástupce Ludvíka Frejky, popraveného spolu se Slánským.

V roce 1950 byl z Prahy „vyměněn“ s Odonem Závodským do Ostravy, stal se zástupcem vedoucího tajemníka Městského výboru komunistické strany. Zatčen byl na Dobříši, kde byl poprvé se svou ženou, úspěšně začínající spisovatelkou a dramatičkou.

Sama se třemi dětmi

„Vyšetřoval“ ho Vladimír Kohoutek, předválečný policejní úředník, za války pracovník protikomunistického oddělení protektorátní policie. Po válce vstoupil do KSČ, na šéfovi ostravského oddělení gestapa Steindorfovi si vynutil dobrozdání, že byl zapojen do ilegální činnosti. V roce 1955 byl zatčen, 1957 odsouzen a krátce nato na amnestii prezidenta republiky propuštěn. Kolár seděl dál.

Nelze číst bez rozechvění dopisy zasílané Kolárovou svazu spisovatelů, že jí byla zakázána divadelní hra, ona vyhozena z místa lektorky v divadle a žádá o poshovění s placením příspěvků. „Jelikož mám tři malé děti, s nimiž jsem zůstala z celé rodiny sama, a pro vážnou chorobu nemohu pracovat manuálně, zastávám podřadné místo v kanceláři, takže vydělávám peníze opravdu na nejnutnější potřeby.“

Svědectví o politických procesech

Stejně tak dopisy manželů posílané do vězení a ven jsou naprosto mimořádné. Kdo by se chtěl dozvědět víc, měl by sáhnout po knize Jaromíry Kolárové - Jen o rodinných záležitostech, která vyšla v Ostravě v roce 1963. První literární svědectví o politických procesech.

Autor Vladimír Kolár svými vzpomínkami přiznává literární profesi a podává krásné portréty především filozofa Karla Kosíka, u něhož studoval (z let 1968–1969), a pak náčelníka vojenského vysílání Čs. rozhlasu, kde sloužil během vojny.

Vypráví také o milovaných učitelích Jaroslavu Kozlovi a Miroslavu Etlzerovi, kouzlo mají zážitky se Zdeňkem Hejzlarem, primátorem Ostravy Josefem Kotasem i Jaroslavem Miskou, který měl odvahu zaměstnat otce po návratu z vězení. Setkávání s Josefem Smrkovským, otcovým přítelem z Anglie, zase oživí rok 1968, jak ho prožívala nejenom rodina Kolárova.

Je dobře, že se našlo nakladatelství se zájmem o takové vzpomínky. Jsou totiž částí paměti celé společnosti.

Vladimír Kolár:
Co už máma nenapsala
BMS_START, 254 stran