Být na největším asijském filmovém festivalu v Pusanu, pořádaný letos od 2. do 10. října, je jako zážitek jiné dimenze. Tamní filmy používají jiné vyprávěcí postupy, výjimkou není náhlá změna žánru uprostřed snímku, na níž se falešně nalákaný divák chytí. K východoasijským kinematografiím patří i odlišné představení hrdiny – v Evropě musíme o všech postavách hned všechno vědět, zatímco asijští filmaři nás klidně nechávají celé sekvence v nejistotě.

Základní otázky našich osudů se přitom pokládají s mnohem větší naléhavostí – člověku po několika dnech asijské návštěvy dojde, v jak naopak bezpečném, často zaslepeném a příliš pohodlném světě v Evropě žijeme. A jak nepatrnou cenu mívá individualita ve srovnání se stáním, náboženským či rodinným celkem na Dálném východě.

A co Češi?

Kouzlu východní exotiky nelze v Pusanu uniknout. Dokonce i Evropané se tu navzájem snadněji seznamují, protože se nutně ocitají v menšině, Francouzi se usmívají, Finové srší humorem a Češi třeba kalí i s Portugalci či Bulhary, jak popsala na svém výživném korejském blogu scenáristka a novinářka Irena Hejdová – podle něho zřejmě přijela do Pusanu představit svůj film Děti noci, vykoupat se v Pacifiku, přirovnat jednu Korejku k Hitlerovi, chodit po městě a shlédnout celé tři filmy, jimž statečně umyla „zadek“.

Děti noci z městského předměstí - Martha Issová a Jiří Mádl. Děti noci z městského předměstí (Martha Issová a Jiří Mádl). S asijskými filmy v podstatě neporovnatelné dílko po všech stránkách. Foto archív. 

Umělci z Prahy totiž vědí svoje. Co na tom, že jí kritizovaný snímek 35 rumů Claire Dennis patří mezi cinefilní události sezóny, na který si jinde publicisté rozhodně neberou nabroušené (české) vidle. Co na tom, že většina české produkce je v zahraničí tak zoufale nezajímavá...

Japonské ženy ze žuly

Nicméně ten, kdo se naučí jezdit bez bázně a hany metrem, začne se zajímat o místní povahu a chodit na asijské filmy, mimo jiné zjistí, že se toho kolem spousta děje. A navíc že současná kinematografie těchto vzdálených zeměpisných šířek nepředstavuje už zdaleka jenom filmy Japonska, Číny, Hong Kongu či Koreji, byť tyhle kinematografie hrají prim, jak potvrdilo i vyhlášení dvou hlavních cen.     

Mezi oceněné letošní snímky na pusanském festivalu byl i japonský Nahé a bezbranné od Masahida Ichiiho.Mezi oceněné letošní snímky na pusanském festivalu byl i japonský Nahé a bezbranné od Masahida Ichiiho. Foto Pusan International Film Festival.

Oceněný byl japonský snímek Masahide Ichiiho Nahé a bezbranné, který představuje chmurnou bilanci současné rodiny a hlavně celé generace mužů, kteří selhávají i v  oněch stále ještě tradičních a sevřených rodinách a nechávají ženské napospas osudu.

Těhotná Chinatsu, pracující v továrně na plasty, najde pomoc u starší Ritsuko, která kdysi sama tragicky přišla o své dítě a dnes žije odcizený život po boku manžela. Jejich vznikající lidské pouto, poháněné mateřským pudem a ženským soucitem, dokáže v nich v krizové situaci vybudit předtím netušenou sílu, s níž mohou nakonec všemu (i chlapům) navzdory přežít.

Mužem či ženou? 

To, že v Pusanu letos zvítězila spíše chmurná svědectví, dokládá i experimentálně vyprávěný film, který autor ROH Gyeong-tae symbolicky (a ironicky) pojmenoval jako Krajina strašáků, z níž diváci po skončení odcházeli jako průvod oběšenců. Před našima očima se postupně skládá roztříštěný a meditativní obraz současnosti, stižené apokalyptickou a všudypřítomnou nehybností. Krajina zániku bez naděje je rozryta nejen dávnými tragédiemi, vypouštěním chemických zplodin, ale i na přeskáčku vyprávěnými osudy vyvržených poutníků na hranici několika identit. Transvestitní Korejka odjíždí na Filipíny, aby si v mužském převlečení hledala v rámci seznamovacích agentur manželku, zatímco ji samotnou zase hledá syn, jehož před dlouhou dobou porodila. 

Snímek Výprodej od Yeo Joonhana se posmívá mimo jiné světu televize a reality show po malajsku.Snímek Výprodej od Yeo Joonhana se posmívá mimo jiné světu televize a reality show po malajsku. Foto Pusan International Film Festival

Ve světě se už dlouhou dobu mluví ale také o malajské kinematografii, již zastupoval například výborný satirický snímek Vyprodáno Yeo Joonhana, jenž ukazuje svět malajské televize, jejích hvězdiček z obrazovky, ale také hořce úsměvné, „postkoloniální“ současnosti.

Moderátorka nepříliš sledované soutěže se pokusí získat větší sledovanost, když natočí a nechá odvysílat v přímém přenosu smrt svého přítele. Na druhou stranu mladý inženýr obřího koncernu dostává od svých nadřízených kurz „vymítání iniciativy a vlastního myšlení ze své hlavy“. Krásnou variantou je i honička v obřím supermarketu, v němž postrašený prodavač utíká před obávaným a nebezpečným ředitelem, který si chce jen koupit kalhoty.  

Za filmem do Singapuru a Indonésie

Nejvíce překvapivé bylo sledovat, jak se v Asii rozvíjejí i další kinematografie a trhy, které by přitom stály nejen o cizí filmové koprodukce, ale i zahraniční filmy. Ambice má v tomto smyslu například Singapur. Země s pouhým 4,6 miliónu obyvatel startuje filmové podnikání, nabízí některé exkluzivní lokace a vábí filmové štáby až z Ameriky. A přitom lze mluvit o kvalitě domácí produkce. Letos měl na festivalu premiéru singapurský film Moje magie, uvedený letos i na canneském festivalu. Naopak představu o tamním muzikálu zvaném Getai, plném fantazijních prvků, příběhu lásky, zrady, sentimentality a východních barev, poskytl premiérovaný snímek Roystona Tana 12 lotových květů.

Ze všech lokálních oblastí ale zažívá největší růst indonéská kinematografie, která se více jak deset let po skončení Suhartovy diktatury pomalu probouzí k nějakému vědomí. Zatímco v roce 2007 natočili místní filmaři 50 filmů, příští rok se očekává až 150 uvedených snímků, v domácnostech už hraje více než deset televizním stanic. A to všechno vzniká ze soukromých peněz! U Jakarty dokonce vznikly nové obrovské ateliéry, které by chtěly konkurovat třeba Mexiku, Austrálii či Rumunsku.

„Každý si myslí, že dostal do ruky novou hračku a že může vydělat velké peníze. Ale ne každý rozumí tomu, jak se to přesně dělá,“ uvedl ve festivalových novinách Pusan Daily indonéský producent Robin Moran. Jediné, co už ale všichni vědí, údajně je, že úspěch u kritiky se většinou nepojí s vynikajícím komerčním výsledkem.