„Přijetí bylo velmi pěkné. Byla jsem zvědavá, jak budou Korejci reagovat na příběh zrovna kriminálníka Reného, když tady mají údajně velmi nízkou míru zločinnosti. Jak budou nahlížet na člověka, který se hlásí k tomu, že vykrádal auta. Ale lidé film vzali velmi pěkně. Ptali se pak většinou na stejné otázky jako diváci třeba u nás,“ řekla Třeštíková, která měla po prvním uvedení svého dokumentu 4. října debatu i s publikem. V Koreji přitom není žádným nováčkem, loni byla na soulském festivalu ženských filmů s dalším časosběrným titulem Marcela.

"Nechápali jenom samozřejmě narážky na naší politickou scénu, naopak sál velmi probudila scéna, v níž si René stěžuje na to, že je nemožné krást auta, které lze sledovat," dodala naše přední dokumentaristka.

Děti noci z městského předměstí - Martha Issová a Jiří Mádl. :. Naše Děti noci z městského předměstí - Martha Issová a Jiří Mádl se představili i v Koreji. Foto Negativ

Pozitivní reakce na celkem čtyři projekce Dětí noci zaznamenala i jeho producentka Kateřina Černá a scenáristka Irena Hejdová, která debatu s publikem nakonec neměla. Jejich snímek v Pusanu vstoupil na cestu po cizích mezinárodních festivalech a postupně se plaše rozhlíží po slávě.

Nutno dodat, že Korejci se smáli na stejných místech jako v Česku, nicméně na Dálném východě se film zatím prodat nepodařilo. Podle slov producentky se nyní čeká zejména na výsledky prodejců, které mají vytipované pro konkrétní regiony například v Evropě atd.

Zběžný pohled na alespoň pusanský filmový program ukázal, jak odlišné - a to vizuálně i obsahově - jsou naše české, či některé středo a východoevropské produkce od energických asijských kinematografií.

Filmová Evropa je třetí

V kruzích filmového byznysu se však začíná šeptat, že je to trochu jako s Mohammedem a horou. Velcí asijští nákupčí a distributoři letos přijeli například na obří festival do Toronta v dost malém počtu, takže západním producentům nezbývá než se za nimi vypravit s filmy až třeba do Pusanu.

Tudy zřejmě povede hedvábná cesta za důležitými trhy a poměrně rozsáhlým publikem Japonska, Číny nebo Koreje. Alespoň jde o nejvíce ambiciózní festival z regionu, který masivně investuje do infrastruktury a snaží se přilákat přední filmové kupce.

Touhle cestou se v posledních pěti letech vydala evropská organizace European Film Promotion, jejímž smyslem je podpora a propagace filmu našeho kontinentu. Letošní asijské filmové párty se tak zúčastnilo rekordních dvacet tři režisérů, herců či scenáristů z Evropy. „Pro místní distributory je na prvním místě jejich domácí tvorba, pak přichází Hollywood a na třetím místě obliby najdeme evropský film,“ prohlásil veřejně například Wigbert Moschall z MDC International.

A vzhledem k tomu, že evropský filmový trh stagnuje a potýká se s obrovskou převahou nabídky vyráběných filmů nad poptávkou, a americké publikum vždy nepřijímá vstřícně produkci starého kontinentu, jeví se Asie se svými filmovými žrouty a masivními konzumenty jako potenciálně slibný cíl.

Problém laciných, ale nehotových filmů

Druhou otázkou zůstává udržitelnost stávajícího způsobu výroby filmů, který v rámci evropských koprodukčních a podpůrných programů začíná přinášet i trpké plody. Umožňuje sice z podpůrných, státních či případně veřejnoprávních peněz financovat natáčení velkého množství filmů, stavět nové festivaly a šikovat armády různých úředníků a asistentů, ale velmi spolehlivě ničí výjimečné talenty.

Dnes můžete natáčet snadno nízkorozpočtové filmy, aniž by ten film někdy musel vstoupit do kina. Výsledkem pak je, že drtivá většina z takových děl vzniká velmi rychle. A festivaly jsou zaplaveny snímky často bez pečlivě propracovaného scénáře, promyšleného hereckého obsazení, natož pečlivé postprodukce.