Na zahájení byl vybrán trochu příliš jednoduchý a na „export dělaný“ kazašský film Dárek pro Stalina, v němž režisér Rustem Abdrašev líčí příběh z doby tragických Stalinových nukleárních pokusů, které zamořily na čas Kazachstán.

Nepříliš úspěšně se pokoušel nahlédnout takový nesmyslný svět očima devítiletého kluka, ocitnuvšího se mezi lidmi na okraji režimu. I tak to ale byla show s nekonečnou promenádou korejských herců po červeném koberci, obřím ohňostrojem nad hlavou, áriemi z Carmen a hlavně projekcí pod širým nebem pro tisíce diváků přímo v přímořském Jachting klubu.

Slavnostní zahájení 13. ročníku pusanského festivalu ozdobil ohňostroj přímo nad hlavy diváků přístavní :. Slavnostní zahájení 13. ročníku pusanského festivalu ozdobil ohňostroj přímo nad hlavy diváků přístavní "filmové arény". Foto: : 12th Pusan International Film Festival

V Pusanu lze během festivalu zažít mnohem více. Hon pořádaný korejskými teenagerkami po chodbách Grand Hotelu Haeundae na domácí celebrity, party čínského televizního molochu CGTV (čti zásadně sídžej) v rytmu korejského rapu a popu či veřejné debaty s renomovanými režiséry přímo na mořské pláži. A vzhledem k tomu, že do 6. října probíhá tradiční filmový asijský trh, potkáte tady kdekoho důležitého z místního průmyslu a kultury, aniž byste o tom kolikrát třeba věděli.

Japonský film v rozmachu

Platí nepsané pravidlo, že pusanský festival soutěží na Dálném východě s tokijskou přehlídkou (koná se další měsíc) a postupně uvadajícím hongkongským podnikem. Čím dále tím přesvědčivěji vede na body a tak přestavuje i podobu japonského filmu, natáčejícího hodně přes 400 filmů ročně. Ten totiž ovládá druhý největší filmový trh na světě (samozřejmě za USA) a zároveň zdařile přebíjí americké filmy ze země vycházejícího slunce. Mezi top ten najdeme sotva tři snímky Made in USA.

Sadomaso ve dvaceti letech - alespoň podle spisovatele Hitomi Kanehary. Ve filmu Hadi a náušnice se objevila známá Yuriko Yoshitaka nebo herec Tatsuya Fujiwara.:. Sadomaso ve dvaceti letech - alespoň podle spisovatele Hitomi Kanehary. Ve filmu Hadi a náušnice se objevila známá Yuriko Yoshitaka nebo herec Tatsuya Fujiwara. Foto: 12th Pusan International Film Festival

Mladí Japonci se už tolik neztotožňují s hollywoodskými hrdiny – často je nahradili svými místními. Svou roli hraje i oblina takzvaného j-popu, který postupně vytlačuje západní písničkáře z východních hitparád. A v zemi vycházejícího slunce pokrývá tuzemská produkce nejširší žánrové rozvrstvení, od blockbustery, přes mainstream, až po umělecké pokusy či třeba růžové pink filmy a tvrdou pornografii.

Nejnavštěvovanějším filmem letošního roku ale zůstává (podle očekávání) celovečerní anime Pony z útesu od moře mistra Hayao Miyazakiho, pro zajímavost vydělal zatím asi 150 mil. dolarů.

Sadomaso dvacetiletých

Za ním se drží přepis Hadi a náušnice kontroverzního spisovatele Hitomi Kanehary, který ve dvaceti letech popsal drsný milostný trojúhelník plný sadomasochistické sexuality a tetování na tělo. Jeho příběh se točí kolem mladé cukrové hrdinky Lui, potřebující však k životu cítit bolest.

Pro japonské diváky sehrálo v tomto zběsilém mladickém nářezu Yukia Ninagawy svou roli určitě i to, že v hlavních rolích se objevila známá Yuriko Yoshitaka nebo herec Tatsuya Fujiwara, kterého nejen komiksoví nadšenci znali z kultovní série Death Note (Zápisník smrti).

Japonské melodrama Hirokazu Kore-edy Still walking (Nehybná chůze) ukazuje velmi přesné japonské rodinné stereotypy.:. Japonské melodrama Hirokazu Kore-edy Still walking (Nehybná chůze) ukazuje velmi přesné japonské rodinné stereotypy. Foto: : 12th Pusan International Film Festival

Na druhou stranu Japonci mají z posledního roku dvě velmi zdařilá rodinná melodramata, která představují v téhle zemi zdařile zdomácnělý žánr. Pamětníci si budou pamatovat úspěšný snímek z Cannes Nikdo neví Hirokazu Kore-edy. A tenhle filmař se po historickém výpravném dramatu Hana vrátil ke generačnímu, vřelému dramatu odpozorovaných rodinných stereotypů, jenž nazval Still Walking (Nehybná chůze). Rodina penziovaného doktora byla před lety zasažena katastrofou, nejstarší syn, jenž měl převzít po otci kliniku, tragicky zahynul, zatímco mladší se hanebně odrodil.

Dokonce kdysi odešel z domova ve zlém a na výročí bratrovi smrti přijíždí se svou novou nastávající – zároveň vdovou s malým chlapečkem. Zatímco staromódní rodiče vítají návštěvu s rozpaky i těšením, celé odpoledne sešlost jen chabě kormidluje mezi všemi tajenými výčitkami, animozitami a konflikty. Nakonec je ale nejdůležitější právě ona rodinná pospolitost, která dovede druhé nakonec vždy utěšit a přes všechny zlosti a titěrné osobní války poskytne i trochu opory.

Ještě lépe promyšlené je drama u nás známého virtuóza pohybujícího se na pomezí často rodinných karambolů a hororu Kiyoshiho Kurosawy. Ve filmu Tokijská sonáta tenhle filmař střední generace vysekl poklonu nejen klasikovi Jasudžiro Ozuovi. Zachycuje v prostředí rovněž tradičnější rodiny jeden zajímavý současný fenomén. Starší otcové od rodin, kteří přišli kvůli nástupu mladých o práci, se k tomu doma odmítají přiznat, aby před blízkými neztratili tvář.

A třeba i v oblecích a s kufříkem se celý den poflakují po městech, vysedávají po knihovnách a prodlužují tak zdání, že je všechno v pořádku. Velmi pěkně rozepsaný scénář nabízí v jednu chvíli všem členům tříčlenné rodiny, aby se pokusili z ní utéct. Nicméně v tom symbolickém závěrečném vyznění sílu rodinného společenství ztělesňuje už mimořádný hudební talent malého syna, který nakonec udrží všechny pospolu.