Vtipné je to, že figuríny představují zestárlé komiksové hrdiny: je tam modrý Superman, zelený Hulk, modrožlutý Kapitán Amerika, červenomodrá Wonderwoman a další - šedovlasí, s brýlemi a povadlými těly.

Naproti této instalaci visí na zdi veliký obraz čínské malířky Zhou Tiehai, na němž zpodobnila Rudolpha Gulianiho ve stylu oslavných obrazů komunistických vůdců: bývalý starosta New Yorku, který se před pár týdny potřetí oženil ve své bývalé rezidenci pro starosty, ve vile Gracia na břehu East River, tam stojí v modrém obleku, usmívá se a zasněně hledí do slibné budoucnosti. Obraz nenápadně zdobí dvě sloní lejna - připomínka toho, jak katolík Giuliani zakázal vystavovat obraz jiného čínského malíře, na němž byla se sloními lejny představena Panna Maria.

Třetím exponátem je videofilm Jugoslávce Zorana Naskovskiho Smrt v Dallasu, který svou fotomontáž dokumentárních záběrů ze života a smrti Johna Kennedyho doplnil naříkavou a unylou slovanskou baladou o chronologicky popisovaných detailech atentátu.

Naivita a patos prostoduché veršovánky, kdy po smrti našeho hrdiny-spasitele Kennedyho teskní celý širý svět, připomíná středověkou lidovou tradici a k typicky americké, střízlivé realitě filmu působí jako pěst na oko.

Výstavu 47 výtvarných umělců z 30 zemí světa nazvanou The American Effect otevřeli v červenci ve Whitneyho muzeu. Vystavené obrazy, instalace, videoprojekce a sochy mají různým způsobem ilustrovat celou škálu tolik diskutovaného vlivu ekonomické, vojenské i kulturní moci USA na zbytek světa.

Po 11. září 2001 a nedávné válce v Iráku se až nepříjemně odhalilo, jak se život současného světového impéria promítá do života ve všech částech zeměkoule.

Ruský výtvarník Sergej Bugajev Afrika to vyjádřil ve své instalaci takto: z lůžka ve tvaru kříže, na němž jsou v parafrázi pravoslavné tradice zpodobněny provokativně vedle sebe symboly srpu a kladiva a portréty Martina Luthera Kinga a Johna Kennedyho, se můžete dívat na stěnu, na níž jsou naskládané staré malované dřevěné truhly a z většiny vyčuhuje americká vlajka.

Zesměšnění Ameriky je přítomné v několika dílech Západoevropanů: Němec Björn Melhus má na výstavě dokument Amerika prodává o skupině mladých Američanů - tanečníků a zpěváků, kteří v červených tričkách se symbolem sluníčka na prsou vystupují v roce 1989 při oslavě pádu berlínské zdi. Nadšeně skáčou a tleskají do rytmu veselé písničky Amerika zpívá a pak jejich vedoucí zdraví diváky a hned nabízí k prodeji hezká levná trička. Tahá se za tričko a opakuje: Cheap, cheap. Do you understand?

Norka Jannicke Laker ve svém videofilmu Číslo 17 ilustruje jeden z nejrozšířenějších názorů na Američany v Evropě: jejich naivitu. Nafilmovala mladého amerického turistu, slušného usměvavého hocha, se kterým se potkala na ulici a kterého pozvala k sobě do bytu a vemlouvavým hlasem flirtující ženy ho donutila svléci se do půl těla, předvádět svaly a tančit. Když se mladík nechce odvázat na tvrdší muziku, tak ho sprostě vyhodí z bytu. Tento film je obzvlášť populární a především ženy se při něm smějí tak, až padají ze stoliček.

A tohle je, jako by to dělal Čech: Němec Max Becher, z bývalého východního Německa, tu vystavuje jako raritu zvláštního vlivu Ameriky na jejich zemi sérii fotografií východoněmeckého kultu indiánského hnutí podle knížek Karla Maye (kterého v USA nikdo nezná). Fotografie bílých slovanských "indiánů" v čelenkách a třásňových oblecích, kteří o víkendech a v létě žijí jako američtí domorodci, mi připomněly dětství.

Měla jsem radost, že toho vím mnohem víc, než je uvedeno na popisce. Až do konce výstavy, na kterou Newyorčané mimochodem hodně chodí, přestože obecně Američané nastavená zrcadla nemají moc rádi, jsem čekala na české jméno. Bohužel nic.

A když už jsme u těch nastavovaných zrcadel. Za ten rok tady jsem udělala tuto zkušenost: všichni běloši tu znají Prahu, že existuje, je v České republice a je krásná. Buď tam byli, nebo tam chtějí jet. Na počátku 90. let bylo jméno našeho hlavního města mezi studenty kultovním zaklínadlem. "Praha" - a obdivné zahvízdnutí! Václava Havla na rozdíl od naší domácí představy tu moc lidí nezná.

V novinách za ten rok, co jsem tu pobývala, vyšly všehovšudy zprávy o záplavách, volbě nového prezidenta a referendu do EU. O Praze, ale třeba i o Beskydech se občas píše v turistické příloze. A ze všeho nejvíc má Praha stále pověst města, kam hlavně mladí, nekonformní a chudí Američané mohou jezdit na dlouhý, laciný a skvělý mejdan.

Jak by vypadalo mé výtvarné dílo na té výstavě? - ptal se mě můj přítel. Natočila bych krátký film o tom, jak se obyvatelé jednoho domu v Chelsea dívají 4. července ze střechy na ohňostroj. Něco by se zvrtlo a ten ohňostroj by nebral konce, rachejtle by dál a dál vylétávaly do vzduchu, nad pozlacené špičky mrakodrapu na Madison Square, vytvářely úchvatné obrazce a veselé skvrny, prskající kaskády a barevné vodopády, červená srdíčka a "smilies", a lidi by nechtěli odejít, ale začala by je všechna ta nádhera postupně nudit, tak by povídali, pili a jedli, otáčeli se zády, a pak by vyčerpaní a zmučení neutuchajícím vzrušením usínali. A film by skončil záběrem na spící diváky, mezi kelímky a ubrousky, v tričkách od Calvina Kleina, všude by bylo ticho a fantastické rachejtle by dál a dál vylétaly do nebe nad Manhattanem. A já bych tam spala s nimi.

The American Effect, Whitney Muzeum, červenec 2003

Ohňostroj na Den nezávislosti, 4. července 2003, 21.45-22.15