Vzpomínám na chvíle před třemi lety. „Hrdý jsem na to, že jsem ještě v pětadevadesáti dokázal napsat knihu. Jmenuje se Tichý společník,“ řekl mi v pracovně svého domku v Praze-Spořilově. „Bude o mých nejlepších přátelích. Vidíte, i já sám se chci zviditelnit a budu vám vděčný, když o ní napíšete. Jsem životu vděčný za to, že mi hlavní režisér věnoval tolik let. Nevím, kdo to je, ale musel mi je někdo poskytnout.“

Myslel na malíře Kamila Lhotáka, na Cyrila Boudu. „A na Jana Wericha. To byl můj učitel. S přáteli nás učili lásce, písni, politice. Bral jsem jejich lekce plnými hrstmi, přitom jsem tehdy nevěděl, že je to můj učitel. Existuje několik výroků i dopisů a měl jsem za to, že bych je neměl nechat ležet ladem.“

Miloval také Jaroslava Seiferta, se kterým v březnu 1969 položil květiny k hrobu T. G. Masaryka v Lánech. Rok předtím to jako představitel spisovatelské organizace učinil s Olgou Scheinpflugovou a Vlastimilem Maršíčkem. Vzpomenul na to v roce 2001, když byl právě 7. března jmenován čestným občanem Prahy.

„Získal jsem zkušenost, že když je lidem nejhůř, tak se chovají nejlíp. Nikdy předtím, ani mezi herci nebo závodníky, jsem nezažil takovou solidaritu svému stavu a věrnost jeden druhému, jako na nádraží,“ připomněl zkušenost v Masarykově nádraží v Praze.

„Všechno, co se za protektorátu dělo, mělo odraz na nádraží. Ať už to bylo zatýkání, sabotáže, útěky, koncentrační tábory, průjezdy vlaků s koncentráčníky, bombardování. Tam jsem pochopil, že člověk člověku může být tím, čím mu má být, přítelem až do těch posledních lidských požadavků. Byl jsem bohužel svědkem i zrady, ale té bylo daleko méně.“