Článek
Ocenění ženského i mužského výkonu v jednom filmu sice nebývá příliš obvyklé, ale v případě Dětí noci měl verdikt poroty naprostou logiku – dvojice, kterou představuje Issová a Mádl, je pro film a jeho atmosféru klíčová počínaje vypracováním obou postav ve scénáři, přes práci režisérky, která právě takto role obsadila, až k vlastním hereckým výkonům. Karlovarské herecké glóby tak byly tentokrát i formou ocenění celého filmu.
Film sleduje především hlavní hrdinku Ofku
Do kin přichází film neobyčejně tichý, skoro plachý, a přitom v mnoha směrech velmi naléhavý. Sleduje především hlavní hrdinku, mladou, ale už dospělou Ofku, která se ocitla na nejbolestnějším rozcestí života, které potkává mnohé, i když jistě ne všechny z nás.
Ofka už ví, že cosi velmi důležitého dělá špatně, dokonce tuší, co to tak zhruba může být, ale ještě nemá ponětí, jak z toho ven, kterým směrem se vydat, aby její noci, které tráví většinou za pultem karlínského nonstopu, nebyly tak prázdné.
„Co studuješ?“ zazní ve filmu otázka, která jaksi není na místě, ale tím víc Ofce připomene, že nejspíš něco prošvihla, když nevystudovala nic. Možná tu byl nějaký talent, který zahlušily pocity a nejistoty a poněkud zastydlé puberty. Třeba by to ještě šlo napravit, kdo ví?
Nikdy nemůže být tak úplně zle
A kdo ví, jakou vlastně roli hrál v Ofčině životě ten kluk, pro kterého teď brečí, řve a trpí. Jisté je, že bez ohledu na to, jak moc bolí klukovská zrada a bez ohledu na to, jak velká nuda občas zalézá za nehty, nikdy nemůže být tak úplně zle. Pořád je tu totiž Ubr.
Nemilovaný, ale potřebný jako vzduch, bez kterého by se Ofka udusila beznadějí. Ale všimne si Ofka někdy, jak se na ni Ubr dívá? Možná, ale než jí dojde, že třeba právě on je ten pravý, projede pod karlínským viaduktem ještě hodně nočních tramvají.
Radostně vyhlížející Irena Hejdová, nádherně úspěšná Michaela Pavlátová (mj. nominace na Oscara za Řeči, řeči, řeči a Zlatý medvěd Berlinale za Repete) a koneckonců ani usměvavá Martha Issová Ofku rozhodně v ničem nepřipomínají. Snad právě proto pro ni mají pochopení, i když ji nechávají, aby šla divákům pěkně na nervy.
Možná „ji“ mají každá v sobě a po svém za sebou, možná jí nikdy nebyly.
Každopádně se všechny tři shodly v celkovém pojetí jejího malého příběhu a natočily film o životních křižovatkách, které můžeme minout, o trápeních, kterých si u jiných nemusíme všimnout a o tom, jak je prima, když máma s dcerou k sobě mají i navzdory vzdorům blízko.
Mádl tu dostal velkou příležitost ukázat, že umí hrát
O hlavních hereckých výkonech je možná zbytečné se rozepisovat – karlovarská porota to vyjádřila velmi přesně. Nicméně stojí zato alespoň poznamenat, že Jiří Mádl tu dostal velkou příležitost ukázat, že od instinktivního projevu ve Snowboarďácích se naučil opravdu hrát a je všestranně použitelným hercem, a využil tu příležitost beze zbytku.
Děti noci určitě nejsou film pro diváky, kteří nemají chuť vcítit se do holky, která většinou jen tak bloumá Karlínem, jehož atmosféra je třetím velkým hráčem filmu. Ale kdo má chuť se občas pohrabat ve vlastní hlavě a ve vzpomínkách na to, kdy mu bylo naposledy takhle divně a neurčitě blbě, a jak se z toho dostal, ten si Děti noci užije.
Děti noci, ČR 2008
Režie: Michaela Pavlátová, scénář: Irena Hejdová, hrají: Martha Issová, Jiří Mádl, Lenka Termerová a další