Jaká ovšem je ve svých kvalitách, to je otázka trochu ošemetná. Zdá se, že tu něco chybí, že architektura upadla do jakési letargie s osvědčenými klišé, jako by vše v ní bylo předvídatelné, známé…

V létě byla v Praze představena výstava s názvem Nová tvář Prahy, na sklonku léta vyšla stejnojmenná publikace. Obojí je určeno především „na export“ a obojí se snaží předvést, že to s pražskou architekturou není tak zlé. Shrnuje stavby oceňované odbornou veřejností a sestavuje je do typologických skupin od bydlení přes administrativu k hotelům a obchodům. Drží se přitom skoro úzkostlivě toho, co je prověřené.

Chybí zásadní počin

Úvodní text Zdeňka Lukeše rámcově uvádí historii mezi lety 1900 a 1989, na to navazuje shrnující stať Petra Kratochvíla, zaměřená na dobu po roce 1989. Ve stěžejní části věnované jednotlivým stavbám se vše pečlivě drží toho, co je známé, a nehledá nic, co by mohlo svědčit o jiném pohledu, jiném výběru autorských jmen.

A jako by stvrzuje, že současná Praha se stává oslavou pravého úhlu a skleněné transparentnosti, pořád si netroufá přestřihnout svou pupeční šňůru k funkcionalistickému počátku modernosti…

Netřeba to však brát tragicky – tam, kde je očividně na prvním místě reprezentace navenek, nebývá místo pro objevy a nové pohledy. Po přečtení knihy však zůstává pocit, že by pražská architektura obecně nějaký zásadní jiný počin potřebovala.

New face of Prague (současná architektura v Praze po roce 1989), vydala Galerie Jaroslava Fragnera a Architectura, Praha 2008, koncepce knihy Klára Pučerová, Dan Merta