Článek
Uprostřed mostu se setkávají dvě skupiny Poláků. Obě utíkají před cizími vojsky, každá ale z jiné strany. Ti ze západu před Němci a ti z východu před Sověty. A ani jedna z nepřátelských armád nevypadá, že by jen tak odešla, vždyť nacisté staví tisíciletou říši a komunismus je na věčné časy.
Je podzim roku 1939 a právě začíná druhá světová válka a také film Andrzeje Wajdy, který ve vztahu ke katyňskému masakru studuje Poláky tváří v tvář válečným i poválečným dějinám.
:.Pro Wajdu je tento film životním projektem.foto: Právo/Zems
„Je to pro mě výjimečný počin. Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju pádu Sovětského svazu a že mi bude umožněno natočit snímek o zločinu v Katyni a o lžích okolo něho,“ říká dvaaosmdesátiletý režisér.
Hromadnou vraždu provedla moskevská NKVD. Kulkou do zátylku bylo zabito 25 000 polských válečných zajatců, převážně důstojníků, vědců, učitelů nebo třeba malířů. Byli pohřbeni do velkých jam a zavaleni hlínou.
Trhání polských vlajek
Pro Wajdu je snímek výjimečný ještě z jednoho důvodu: mezi oběťmi byl jeho otec Jakub. I mladý Andrzej prožíval odhalení masových hrobů v roce 1943 a to, že Němci využili událost k propagandistickým účelům. Na vlastní kůži zažil léta, kdy Sověti zakázali celému Polsku o události mluvit, a aby mohli odpovědnost hodit na nacisty, dokonce uměle posunuli datum, kdy byly vraždy spáchány, o celý rok.
Právě to, jak musely ženy, dcery i matky (včetně Aniely Wajdové) hledat pravdu v záplavě lží, se stalo hlavní inspirací pro film Katyň.
„Psaní scénáře nám zabralo několik let. Dlouhý a náročný byl především průzkum mezi ohromným množstvím osobních svědectví a deníků,“ říká režisér. A právě ve vzpomínkách se rodily scény jako ta úvodní na mostě nebo ta, kdy sovětští vojáci trhají červenobílé polské vlajky napůl a nechávají na stožárech viset jen jejich rudé poloviny.
Snímek nemá hlavního hrdinu ani hrdinku. Wajda vypráví příběh několika lidí souběžně. Polského kapitána Andrzeje (Artur Żmijewski), jeho ženy Anny (Maja Ostaszewska), která celou válku doufá, že se manžel jednoho dne vrátí.
:.Režisér Wajda se soustředí zejména na osudy manželek (Maja Ostaszewska) a dětí (Wiktoria Gąsiewska), obětí katyňského masakru.foto: Právo/Zems
Pozadu nezůstává ani generál (Jan Englert) a jeho družka Róza (Danuta Stenka), která se o smrti svého muže dozvídá od nacistů už v roce 1943. Když jim nepodepíše spolupráci, promítnou jí propagandistický film z místa nálezu hrobů. „Ukazují, jaký osud si pro všechny evropské národy přichystal bolševický mor. Ještěže stateční němečtí vojáci náš kontinent chrání,“ zazní tu.
Podobný film uvidí Róza ještě jednou – po válce, tentokrát se sovětským komentářem a opačným vyzněním. A také prosovětští agenti jí dávají k podpisu lejstro.
Dobové dokumentární záběry jsou nedílnou součástí Wajdovy výpovědi. Stejně jako velmi realisticky a nekompromisně zobrazený samotný masakr.
Zapomenuté a nechtěné neštěstí
Film nebere velmi osobně jen Wajda, ale v podstatě všichni Poláci. „Historický úkol byl splněn, dluhy splaceny a závazky splněny,“ napsal Jacek Wakar, vedoucí kulturní rubriky polského listu Dziennik.
„Wajdovi se nečekaně povedlo oživit vztah Polska k tomu velkému neštěstí: nechtěnému, zapomenutému a neslučitelnému s civilizačním supermarketem současnosti,“ připojil zase Tadeusz Sobolewski z Gazety Wyborczy.
To, že je v Polsku snímek Katyň vnímán s větší citlivostí než jinde, dokazuje i jeho úspěch na předávání domácích filmových cen, ze kterých si odnesl sedm sošek, včetně té za nejlepší snímek.
Na mezinárodní scéně si navíc připsal i neproměněnou nominaci na Oscara. V Česku má dnes premiéru.
