Martin Roubík začínal v letech 1968 až 1971 jako student Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, studia však dokončil po emigraci na Škole architektury v Oslu. Se svým norským studiem Snohetta (podle hory v norském masivu Dovre, jejíž název v překladu znamená Sněžka) pracoval na takových úkolech, jako byly nové letiště v Oslu nebo muzeum umění v Lillehammeru.

Svůj odkaz zanechal po celém světě

Především však zvítězil v mezinárodní soutěži na stavbu nové Alexandrijské knihovny v Egyptě. Organizátory soutěže zaujala Snohetta citlivým vztahem k tradici vyjádřeným jazykem nejsoučasnější architektury.

Po listopadu 1989 se Roubík vrátil do Prahy, prodal svůj podíl ve společnosti a založil novou kancelář GEM architects. Vyučoval na fakultě architektury v Praze a externě architekturu v Liberci. Mimo jiné se stal autorem rekonstrukce českého velvyslanectví v Oslu, byl rovněž zvolen děkanem v Liberci, ale rektor ho nejmenoval. Přednášel i v Göteborgu, Oxfordu, dánském Aarhusu, ale také v Káhiře.

Alexandrijská knihovna v Egyptě byla otevřena v roce 2002.Alexandrijská knihovna v Egyptě byla otevřena v roce 2002.foto: ČTK

Jeho životním osudem se stal Egypt, jehož stará civilizace faraonů ho přímo uhranula. Zřejmě nejslavnějším projektem, kterým vstoupil do dějin architektury, byl jeho návrh na budovu nového egyptologického muzea, které se má stavět v poušti nedaleko Káhiry. Roubík se společně s architektkou Reginou Loukotovou účastnil v roce 2003 mezinárodní soutěže a postoupil mezi deset nejúspěšnějších týmů.

Pro srovnání: do duelu o realizaci se zaregistrovalo dva tisíce čtyři sta týmů ze sto pěti zemí a do užšího kola k posouzení šlo tisíc šest set osmdesát projektů z pětaosmdesáti zemí. Návrh Roubíka a Loukotové byl tak zajímavý, že i řada významných vládních představitelů v Egyptě si přála, aby byl projekt postaven podle jejich vize, což se ale nestalo.

Martin Roubík nebyl kompromisní. V jednání byl otevřený, přímočarý, stal se jedním z oponentů Kaplického projektu Národní knihovny a vždy tvrdil, že soutěž nebyla udělána podle regulí. Nejraději pracoval s týmem spolupracovníků, protože právě diskuse nad problémy ho nejvíce inspirovaly.

Chtěl založit školu architektury

Josef Vomáčka, umělecký manažer, který s Roubíkem často spolupracoval, pro Právo řekl: „Po návratu z emigrace nás seznámil profesor Emil Přikryl. Hned jsme si rozuměli. Zpráva o jeho smrti je pro mě šokující. Nesmírně jsem si ho vážil. Jeho upřímnost a otevřenost ho vlastně svým způsobem vyřazovaly ze současné české intelektuální komunikace, jeho tvrdohlavost a kritičnost ho možná nejvíce oslabovaly v posledních měsících, kdy k životu potřeboval nejvíce sil.“

A dodal: „Ve spektru českých architektů bude výrazně scházet. Oceňoval jsem jeho projekty od Alexandrijské knihovny až po nerealizované egyptologické muzeum u Káhiry.“

Málokdo ví, že Roubík měl už připravenu mezinárodní vysokou školu pro architekty, která by v Praze konkurovala fakultě na ČVUT. Dokonce měl pro ni už zařízené i prostory v Holešovicích a prakticky vybudován profesorský sbor. Pokud se podaří skutečně realizovat tento jeho poslední velkolepý tvůrčí projekt, byl by to jeho největší odkaz současné české architektuře.