Ve svých knihách se věnujete zejména událostem z první a druhé světové války. Nyní jste svůj zájem přesunul z Tichomoří do Středomoří. Lišily se tu námořní bitvy druhé světové války od těch v Pacifiku?

Ve Středomoří měla válka jiný charakter, než tomu bylo na nesmírných rozlohách Pacifiku. Byla ale vedena se stejným nasazením a protivníci bojovali s nemenší rozhodností a zápalem.

Němci a Italové se snažili nejen ovládnout Balkán, ale dobytím severní Afriky a udržením postavení ve východní Africe zabránit Britům v přístupu k naftovým polím a narušit spojení Británie se zeměmi Dálného východu. I tady pozemní operace velmi těsně souvisely s námořními a naopak.

Když například německá vojska obsadila Řecko, bylo třeba evakuovat britský expediční sbor a události na pevnině tím dostaly přímo pokračování na moři. Proto je po celou dobu nezbytné se zabývat i tím, co se dělo na zemi. 

Na kolik dílů jste rozvrhl svou práci?

Já nechci události několika roků vtěsnávat do zkratkovitého popisu. Čtenářům, které tato tematika zajímá, bych rád poskytl obsáhlejší informace o tom, co se dělo v určité oblasti v určité době. Proto předpokládám, že se bude jednat o čtyři až pět svazků, a jsem rád, že nakladatelství Paseka souhlasí.

Po Boji o Středomoří bude následovat vylíčení bitvy u Matapanu, velkého střetnutí italského a britského loďstva, které významně ovlivnilo celý zbytek války ve Středomoří. 

První vaší knihou bylo v roce 1974 Moře v plamenech. Co bylo příčinou zájmu o námořní bitvy?

V polovině šedesátých let jsem byl na postgraduálním studiu v Cambridgi a hodně jsem se tehdy zabýval námořním právem. Británie byla současně ideálním místem pro získávání dalších informací o moři a lodích, o historii mořeplavby a samozřejmě i o historii námořních válek.

Čím si vás námořní bitvy definitivně získaly?

Možná to byla exotičnost moře a velkých lodí, která fascinuje každého suchozemce. Určitě hrála roli i specifičnost války na moři: pěšák se může ukrýt, letec může vyskočit padákem, i z tanku se dá vylézt.

Když se však potápí loď, někdy se sice i stovkám námořníků podaří včas ji opustit, ale to je zpravidla jen začátek další a mnohdy ještě strašnější bitvy - o záchranu holých životů. A námořníci dobře věděli, do čeho jdou, a nemohli si dělat žádné iluze.

Při potopení britského bitevního křižníku Hood se z 1350 zachránili tři, z posádky 1968 mužů německého bitevního křižníku Scharnhorst jich bylo z ledových vod Severního moře zachráněno 36, potopení německé bitevní lodi Bismarck přežilo 110 mužů z 1900, torpédování amerického lehkého křižníku Juno v Pacifiku přežilo 10 námořníků ze 700. Tak by bylo možno dlouho pokračovat a to ještě nemluvím o ponorkách, kdy v naprosté většině případů zahynula celá posádka. Myslím však, že nejsilnějším impulsem mého už desítky let trvajícího zájmu o válku na moři se stal právě příběh Bismarcku.

Co následovalo? Jak jste se dostával k historickým pramenům?

Postupně jsem si opatřoval příslušnou literaturu; něco jsem si přivezl sám, o ostatní se celá léta starali kamarádi, včetně mých přátel v Anglii a v Americe. Brzy jsem také zjistil, že co se dělo za války na moři, by u nás zajímalo řadu lidí. Popsal jsem proto historii čtyř německých válečných lodí a odnesl 350 stran rukopisu do Našeho vojska.

Půl roku se nic nedělo, až mi jedna slušná redaktorka řekla, že by rukopis mohl ležet ještě třeba rok a i tak je výsledek nejistý. "Zajděte do Orbisu za Františkem Jungwirthem," poradila mi a moje první knížka, kterou zpočátku nikdo nechtěl, vyšla v sedmi vydáních v nákladu 250 tisíc výtisků. 

Co charakterizovalo námořní bitvy v Tichém oceánu?

V Tichomoří se odehrávaly největší bitvy za účasti mocných námořních svazů čítajících stovky plavidel včetně desítek bitevních kolosů a velkých letadlových lodí. Protože se střetly dvě námořní velmoci oddělované tisíci kilometrů oceánu, stala se role loďstev pro průběh konfliktu klíčovou.

Každý oddíl pěchoty, každý tank, dělo a tuna válečného materiálu musely být na místo určení přepraveny po moři a je jen přirozené, že zničení námořní moci protivníka se stalo pro obě válčící strany základním předpokladem k vítězství. Za této situace došlo k bezpočtu fascinujících událostí. 

Jak se změnila podoba námořních bitev?

V průběhu 2. světové války vyplouvaly za splněním konkrétních úkolů svazy o do té doby nepoznané mohutnosti a ničivé síle. A rozhodujícími zbraněmi se staly letadlové lodi, už to nebyly obrovité bitevní lodi s těžkými děly, které vládly mořím několik set let. Souboje loďstev se začaly odehrávat na vzdálenost, kdy se protivníci vůbec neviděli a obě strany vysílaly formace palubních bombardérů představujících smrtelné nebezpečí pro lodi nepřítele. Také se objevil radar. 

Neměl jste s publikováním problémy? Přece jen jste psal o západních armádách.

Nijak jsem se netajil tím, že ozbrojené síly západních zemí bojovaly statečně, že jejich potenciál byl obrovský, a jak nabývaly bojové zkušenosti, jejich výkonnost měsíc od měsíce stoupala, že drtily protivníky, ale přitom také přinášely nemalé oběti.

Musím říct, že nikdy po mně nikdo nechtěl, abych něco upravoval či podával nějaký účelový výklad. A dnes, kdy tyto knihy vycházejí v reedicích, kromě zapracování nových poznatků opět nemusím v popisu a hodnocení událostí měnit ani řádku. Neříkám to, abych se chlubil, ale prostě tak to je. 

Dá se říci, že nějaká knížka vzbudila mimořádný ohlas?

O reakci čtenářů na Moře v plamenech jsem se již zmínil. Řadu knih o bitvách na moři jsem přerušil civilním, byť také námořním tématem, popisem tragédie parníku Titanic. To je nadčasové téma. 

Proč myslíte?

Zkázu lodi způsobila přehnaná sebejistota, velikášství, touha po slávě a přesvědčení o absolutní dokonalosti a nezničitelnosti. Přitom pochybení a lidské slabosti, které potopily Titanic, stále přetrvávají. Lidé si to zřejmě přece jen uvědomují, proto onen zájem o osud lodi, která zmizela v oceánu před téměř sto lety.

Jen první vydání Titaniku bylo v nákladu 170 tisíc výtisků, nad čímž dnes mnozí kroutí hlavou, do dnešního dne již vyšel pětkrát, z toho dvakrát v zahraničí. Kdyby si spisovatelé pořizovali nějakou knižní obdobu "platinových" nebo nevím jakých zpěváckých desek, možná že bych si též mohl doma něco vystavit. 

Přirostlo vám k srdci nějaké téma, nějaký hrdina?

Ve válce běžně nastávají situace, kdy člověk musí rozhodovat o osudu vlastním nebo i mnoha jiných lidí, a to ve vypjaté atmosféře a mnohdy hned, což se v mírové době stává jen výjimečně.

V těchto chvílích se projevují vlastnosti aktérů v krystalické podobě, nic se nedá skrýt. Pozná se, kdo je zbabělec, kdo charakter, kdo je bezcitný tvor a kdo pomůže, i když zaplatí nejvyšší cenu. To se stalo v bezpočtu případů i na moři, takže je těžké vybrat konkrétního člověka nebo situaci. 

Přece jen se pokuste jednoho najít.

V Pacifiku byl torpédován americký křižník Indianapolis, a než se potopil, z 1196 námořníků jich naskákalo do moře osm až devět set. Protože plavbu křižníku nikdo ve štábech nesledoval, trvalo pět dní, než byli trosečníci čirou náhodou objeveni. Už jich bylo naživu jen 316, mezi nimi i velitel kapitán McVay. Ostatní zešíleli, utopili se nebo je zabili žraloci.

Ale končila válka a nikdo neměl odvahu volat vítězné admirály k odpovědnosti za vážná pochybení, která přímo vedla ke ztrátě lodi a tolika životů mladých mužů. Tak se stal obětním beránkem McVay. Byl odsouzen za něco, co nezavinil, zbytek života prožil jako štvanec a nakonec se zastřelil.

Svoje odsouzení však po celou dobu nesl beze slova protestu. Nikdy neobvinil své nadřízené a nepřipustil, aby padl stín na pověst válečného námořnictva. Byl to člověk vysokých kvalit. Proto jsem napsal knihu o katastrofě Indianapolisu a o kapitánu Ch. B. McVayovi. 

Liší se válečné konflikty, o nichž píšete, od těch, které prožívá dnešní lidstvo?

Myslím, že příčiny válek nebo jiskry, které zapalují konflikty, zůstávají stejné, co je lidstvo lidstvem. Touha jednotlivců nebo celých skupin po moci, po slávě, po nových územích, po ovládnutí někoho nebo něčeho, strach ze ztráty postavení nebo i chorobná závist, nenávist, politický či náboženský fanatismus, to byly a jsou stále hlavní příčiny všech střetů.

Obrovský technický pokrok však způsobil, že dnešní konflikty už přímo ohrožují existenci člověka jako druhu. K tomu by se však měli vyjadřovat odborníci jiných profesí, jako filozofové, psychiatři a další.