Parsifala označil Wagner za posvátnou slavnostní jevištní hru a určil ji pouze pro Bayreuth. Vzkřísil jím středověké mystérium o svatém Grálu a předvést zašifrovaného Parsifala čitelně a srozumitelně na jevišti je opravdu svízelné. Dějiny parsifalovských interpretací, zejména v Bayreuthu, jsou bohatší než Prstenu Nibelungova.

Wolfgang Wagner pozval k inscenaci norského režiséra Stefana Herheima (studoval v Německu), který důkladně zamíchal povědomím o parsifalovské interpretaci. Představil Parsifala jako výlet po německých dějinách. První dějství je situováno do Wagnerovy přepychové vily Wahnfried. Režisér si s chutí pohrává s postavami Parsifala, obléká je do dobových kostýmů.

Postava Kundry mění role jako na běžícím pásu – svůdná sexy komorná, ponurá bytost z Hichcocka, ve druhém dějství dokonce rázná Marlen Ditrichová ve fraku a sněhobílé paruce marně svádí Parsifala. Světice a děvka. Král Amfortas, drsný v podobě trpícího Ježíše, je nakonec stranickým šéfem v Bundestagu. Po boku „temného mága“ Klingsora, ovšem ve fraku, staromódních podvazcích a síťovaných punčochách, se objevuje balet nacistů tančících v kožených kabátech do záhuby.

Musíme projít dobou nacismu, byť i v kabaretní podobě. Herheimovy transpozice Parsifala jsou ale tak rozmanité a bohaté, že by stačily na několik inscenací. Bučení publika na konci druhého dějství si režisér vysloužil tím, že prolomil bayreuthské tabu a vztyčil na scéně vlajky s hákovými kříži a nechal napochodovat vojáky wehrmachtu. Ale hnědé strašidlo fašismu mělo krátké trvání. Svaté kopí, které na pokyn Klingsora hodil chlapec z hitlerjugend na Parsifala, zažehnalo prohnilé nacistické kouzlo a svastiková orlice skončila v troskách.

Třetí dějství odvedlo diváky na pustou bitevní pláň, kde je v troskách vila Wahnfried. Během nejkrásnější i nejslavnější části opery s kouzlem Velkého pátku ženy ruiny zvolna proměňují v Bundestag. Parsifal se navrací jako kajícník v bílém rouchu, který svým obrovitým kopím vykoupí krále Amforta, aby Německo mohlo žít. Monstrózní zrcadlová plocha nad jevištěm odráží během představení účinkující pěvce a publikum v hledišti. Ano, týká se to nás všech. Závěr je smířlivý i otevřený. Rána byla zacelena a život jde dál.

Parsifal slavil úspěch

Hlediště po skončení ovládly bouřlivé ovace pro Parsifala Angličana Christophera Ventrise a jeho úžasný mladistvý ocelový tenor. Dokonalý výkon podal bayreuthský veterán Kwangchul Youn jako rytíř Gurnemanz, potlesk si vychutnal bayreuthský nováček Detlef Roth za přesvědčivého Amforta.

Rozměrná role Klingsora v podání německého basisty Thomase Jesatka postrádala na démoničnosti. Japonka Mihoko Fujimura je schopná velmi živých proměn, tvárný, ve výškách zúžený hlas ale není natolik zdatný, aby přesvědčivě zvládl všechny proměny Kundry.

Bayreuthský debutant, italský dirigent Daniele Gatti, vejde sice do dějin jako jeden z nejpomalejších dirigentů Parsifala, přesto jsem neměl problém poslouchat Wagnera pod jeho širokými gesty. Úvod ke třetímu dějství považuji za orchestrální vrchol. Gatti perfektně vykresluje Wagnera. Korunu dodává fascinující festivalový sbor se sbormistrem Ebehardem Friedrichem.

U Wagnera je vždy hlavním výrazovým prostředkem hudba. Proto vždy víc poslouchám, než se dívám. Letos jsem toto pravidlo porušil, protože bayreuthský Parsifal byl ve všem všudy výjimečný. Dohra před divadlem. O přestávce po druhém jednání, po intermezzu s hákovými kříži na scéně, jsem vyslechl slova jedné rozlícené dámy: „Je to urážka lidí, kteří ty hrůzy ještě znají.“ Takovouto výtku v Německu nelze jen tak přejít.