Bubeník skupiny, Jiří Pátek, tenkrát pořídil 21. února 1984 v Praze na Žofíně nahrávku na magnetofon. "V sále bylo přes dvanáct set diváků. Za Jirkovým magnetofonem byly sériově propojeny ještě další čtyři nebo pět strojů, vzpomíná zpěvák Visacího zámku," Jiří Haubert.

Počet kopií, který se po vystoupení mezi lidi v Československu dostal, je podle seriózního průzkumu režiséra Petra Zelenky u příležitosti vzniku dokumentu o Visacím zámku odhadován na dvě stě tisíc. Zřejmě jedna z nejslavnějších nahrávek domácí rockové historie vychází oficiálně poprvé.

Její tvůrci se rozhodli zachovat dobovou atmosféru, pročež byla pouze zbavena šumu při masteringu a bylo z ní vystřiženo pár desítek vteřin, během nichž muzikanti dolaďovali nástroje či na ně natahovali nové struny. Přítomny zůstaly samozřejmě všechny velké i malé chyby, které tehdy nezkušená skupina na Žofíně učinila. Vokální linky leckdy připomínají spíše rozladěný klavír, instrumentální jednoduchost byla stoprocentně naplňována teprve po ztrátě nervozity ve druhé části koncertu. Přesto nahrávce nikdo neodpáře upřímnost.

"Tenkrát jsme byli dost sebejistí," přiznal Právu Haubert. "Když se nám na zkoušce nějaká písnička povedla, brali jsme to tak, že se nám už povede pokaždé. Všechny prostoje na tom koncertě jsme řešili tak, že jsme ho pojali jako komponovaný pořad. Takže když hoši ladili, já vyprávěl příběh HaRuŠťáPáPiho."

Visací zámek měl již ve čtyřiaosmdesátém roce v repertoáru slavné skladby Traktor, Mahulena, Cigára, Stánek či vtipnou předělávku katapultovské Půlnoční závodní dráhy ve slovenštině. Na nich koncertní záznam stojí, stejně jako na dobrém pocitu z toho, že komunistický režim povolil v době častých zákazů rockových produkcí koncert punkrockové kapely v nablýskaném sále na Žofíně. "Nikdo netušil, že koncert v tak velkém sále projde. Každému, kdo hrál trochu jinak, vždycky nějaký koncert zrušili," uzavírá Haubert.