Dokumenty však byly oceňovány pro vysoké profesionální kvality, které předběhly dobu a stále působí moderně. Inspirací byli i pro videoklipy německé rockové skupiny Rammstein.

Helene Bertha Amalie Riefenstahlová se narodila 22. srpna 1902 v Berlíně. Toužila být tanečnicí, ale po sérii vystoupení na berlínských i pražských pódiích ji zradilo tělo. Nemocné koleno a snímek režiséra Arnolda Fancka s příznačným názvem Hora osudu změnily její život. Zcela propadla světu stříbrného plátna a již rok a půl po této události hrála v dalším Fanckově filmu z horského prostředí. Kariéra herečky však byla jen odrazovým můstkem k vyššímu cíli: Riefenstahlová se hodlala prosadit v dosud výhradně mužském světě filmové režie. Úspěšný byl již její režijní debut Modré světlo (1932).A právě výjimečná vůle ji spojovala s nacisty.

Spolupráce s nacisty

Nabídku, která změnila její život a kvůli které jí byla až do smrti vyčítána spolupráce s nacisty, dostala filmařka v jedenatřiceti letech. Říšský kancléř Adolf Hitler v roce 1933 rozhodl: "Film o sjezdu národní strany bude dělat slečna Riefenstahlová, a ne lidé ze strany. To je můj rozkaz!" A tak se mladá umělkyně podepsala jako autorka pod dokumentární filmy o norimberských sjezdech NSDAP Vítězství víryTriumf vůle, o olympijských hrách Přehlídka národůOslava krásy i obnovené německé armádě Náš wehrmacht.

Filmy se díky výjimečným kvalitám, zejména kvůli střihu a práci s kamerou i kvůli záměrné rezignaci na komentář, které oceňovali i největší kritici Riefenstahlové, dočkaly mezinárodního uznání. Triumf vůle získal zlatou medaili na benátském bienále či Grand Prix na Světové výstavě v Paříži.

Hitler ji fascinoval

"Zblízka Hitler fascinoval ještě víc, než když ho posluchači slyšeli z pódia. Když to teď říkám, lidi si opět řeknou: Leni Riefenstahlová, ta nenapravitelná," řekla novinářům před šesti lety. Ve svých pamětech připouští, že propadla kouzlu vůdce, nicméně po roce 1938 prý u ní nastoupila jistá deziluze. Přesto využívala po celou válku výhod nacistické elity.

Poválečná obvinění

Po válce musela čelit řadě procesů. Až v roce 1951 jí bylo vystaveno oficiální potvrzení, že se za nacistické éry nedopustila ničeho protiprávního. Poslední žalobu proti ní podala loni romská organizace se sídlem v Kolíně nad Rýnem, která unavenou ženu, jež podstoupila na 50 operací a dostávala několik morfiových injekcí denně, obvinila z popírání holokaustu. Vyšetřování bylo za několik týdnů pro mizivou vinu zastaveno.

Svou pověst filmařky však nikdy nedokázala očistit. V polovině padesátých let se Riefenstahlové podařilo dokončit volný přepis opery Nížina, který začala natáčet ještě před vypuknutím války, dokument . Černý náklad, který roku 1956 natáčela v tehdejších britských koloniích, však zůstal nedokončen.

Nová vášeň - fotografie

 Po válce se soustředila na fotografii, tématem jejích snímků byla africká příroda. Zvídavost, chuť experimentovat i věčná touha po dobrodružství ji o dvanáct let později přivedla k nové vášni.

V roce 1973, v jedenasedmdesáti letech, se začala učit potápět. "Tolik jsem po tomhle sportu toužila, že jsem se dopustila podvodu. Místo data narození 1902 jsem do žádosti napsala 1922," přiznala umělkyně, která od té doby fotografovala podvodní svět. Vydala také kritiky oceňovanou sérii obrázkových knih o núbijských domorodcích z jižního Súdánu a o podmořském světě.