Popsali a spoluutvářeli Rusko. A režisér Nikita Michalkov v této zemi vyrostl, srostl se všemi jejími tradicemi, pochytil to nejlepší z literatury a vytvořil film v pravém smyslu slova.

Základní osa příběhu zůstala

Byla by hrozná škoda dát snímku 12 nálepku „jen další remake“. Ano, Michalkov si Lumetův snímek Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 (mimo jiné si v něm zahráli Henry Fonda nebo Jiří Voskovec) zamiloval už na studiích. Ano, základní osa příběhu zůstala zachována: i v nové verzi se dvanáct porotců radí nad osudem jednoho obžalovaného, i Michalkov nechal rozehrát všechny jejich osudy i předsudky.

A i tady je na začátku mladík, čekající na rozsudek ve vazbě, porotci vnímán jako méně než člověk a několikrát je nazván „divochem“. Jsou si jisti, že nemůže být nevinen, sejdou se v izolovaném prostředí tělocvičny a chtějí to vyřídit rychle, aby ještě stihli večeře s rodinami.

Vlastně jen díky tomu, že si jeden z nich postaví hlavu a přijde mu divné nad osudem člověka aspoň nediskutovat, zdrží se nakonec za velkým stolem celý den a celou noc.

Jenže jen s přetočením klasiky by se legenda evropského filmu nespokojila. Michalkov dokázal vyrvat příběh z amerického prostředí a poruštit ho právě v duchu tradic románů a dramat 19. století. Zachoval rasismus i antisemitismus porotců, ale to vše doplnil záblesky Gogolových charakterů, životními příběhy jak z Čechovových povídek a Dostojevského hutností.

Omezen čtyřmi stěnami

Michalkov však nezůstal v době před více než sto lety, zasadil film do současného Ruska. Jeden z porotců je úspěšný právník, další je producent, taxikář nebo ředitel hřbitova. Sám si pak zahrál předsedu celé poroty.

Obžalovaným je Čečenec, který měl zabít ruského důstojníka, svého strýce, jenž se ho ujal poté, co chlapec v rusko-čečenském konfliktu ztratil rodiče.

Současné je i celkové vyznění filmu, kde si nelze nevšimnout nacionalisticko-putinovských prvků (ruský premiér je režisérovým velkým obdivovatelem), ale i toto ve výsledku zůstává ve stínu geniality samotného Michalkova filmaře.

12 mistrovské a výjimečné dílo

Konečně se dostávám k tomu, co dělá z 12 mistrovské a výjimečné dílo. Držitel Oscara za rok 1994, kdy si cenu za nejlepší neanglický snímek odnesl díky Unaveni sluncem, totiž jako jeden z mála současných tvůrců dokáže točit opravdu filmově.

Ve 12 se snoubí vizuální i obsahová stránka v neoddělitelný celek, kterým Michalkov umí vyvolat silný dojem i emoce. I proto film 12 vyhrál s tak neuvěřitelnou suverenitou Diváckou cenu Práva na letošním karlovarském festivalu.

Devadesát pět procent filmu jsme zavřeni v tělocvičně u velkého stolu. Michalkov je stejně jako Lumet omezen čtyřmi stěnami, má ale přece jen o trochu více prostoru pro velká gesta a hereckou akci a dokáže ho beze zbytku využít.

Pomocí kamery a střihu vytahuje napětí do takových výšek, že se zastavuje dech. A když porotce – rasistický taxikář v podání Sergeje Garmaše – vypráví o svém vztahu k synovi, není daleko k zástavě i těch nejdůležitějších orgánů.

Slova nestačí, to se musí vidět

Vůbec výběr a výkon hereckých představitelů je bez chyby. Už od prvních minut je všech dvanáct typově naprosto výrazově i významově nezaměnitelných.

Na zbylých pět procent stopáže nám Michalkov připravil vizuální nirvánu svým výletem do Čečny. Pro příklad: ve scénáři jistě obyčejné úvodní scény, kdy chlapec jede na bicyklu vstříc své matce, stvoří skrz protáčející se kolo fascinující výlet do podstaty vztahu Ruska k této stále ještě autonomní republice.

A o jeho válečných obrazech by se daly napsat eseje, stačí jen vzpomenout na přestřelku, kde nevidíte střelce, jen záblesky a uprostřed toho všeho zůstává jako skutečná oběť malý čečenský chlapec.
Slova jsou málo, to se musí vidět.