Zaprvé v něm autor neobětoval intimní zkušenost, jak to dělá většina začátečníků přesvědčených o tom, že prožité chyby jsou dostatečně nosným příspěvkem na oltář umění, ale pokusil se ji vypsat za celý národ. Zadruhé čteme jeho tvarově nejambicióznější dílo, které ovšem místy drhne, a tak zatřetí zažijeme i trochu rozčarování nad jakýmsi ústupem z pozic, jelikož autora už chvíli známe - třeba jako tvůrce ledové balady o slečně Smille - suverénnějšího, sdělnějšího a úspěšnějšího, protože hledal, až se konečně našel. Protože zjistil, že méně bývá mnohdy více a že životní pravdy se dají vyslovit i pomocí revolverovějších žánrů, než je manýristický magický realismus.

Kronika postihuje 20. století

Hoegova prvotina má podobu netradiční dynastické kroniky postihující celý dvacátý věk a v něm čtyři generace: patriarchální linii nesmlouvavých Lauridsů, jejichž "lunárně nespolehlivý" doplněk tvoří ženské protějšky a geny, které jejich vklad obnáší. Tuto historii vylíčí nejmladší z rodu, Mads, doposledka schovaný za odosobněného, pseudoobjektivního, takzvaně vševědoucího vypravěče, jenž má ovšem daleko do písmácké rutiny typu přišel - viděl - umřel, poněvadž si vybírá pouze nejšťavnatější kousky a spolu s těmito momentkami pozoruje i čtyři generace "dějin dánských snů".

Zčásti jsou to představy typické pro menší kultury: jsme přece pupek světa, první mezi všemi, a když konečně pochopíme ten omyl, uklidňujeme se, že máme aspoň něco do sebe, například že jsme všichni muzikální nebo že máme zlaté ručičky a zvládneme napodobit ty slavné holandské sušenky.

Jaké jsou sny

Mnohdy tyto dánské sny pouze zopakují a potvrdí obecně lidské snění, ale udělat tyto chyby není jen lidské, ale i poučné: hrdinové si myslí, že peníze zmohou všechno, že dítě lze uchránit před negativními vlivy zvenčí nebo že poválečná důvěra v techniku potře veškerý zlořád. K tomu přistupuje klíčový pojem 20. století a zdroj všech jeho mýtů - čas. Jedna z postav by ho ráda uvěznila, aby netropil nepřístojnosti, druhá zase dovede předpovědět, co se stane v budoucnu. Vše na doklad toho, že autor býval kdysi vášnivým příznivcem modernismu, který uměl s časem provádět divy a vydestilovat z něho kouzelnou melodii všednosti.

Řád podle času - tedy podle letopočtu - má i Hoegova kronika, jež by však možná byla bývala zajímavější a čitelnější po vlastních snových tématech, jež v ní trochu zanikají. V takovémto tvaru by držela pohromadě lépe než ve strnulém vyprávění, místy až ušlechtile nudném, přestože v něm není nouze o dějové zvraty, atraktivní rouhání ani o profackování dánských ikon.

Bez přímých řečí

Hoeg totiž z důvodu "svěcení okamžiku" rezignoval na přímé řeči, z tři sta padesáti stran zabírají sotva čtyřicet, jako by nechtěl pustit postavy k řeči a experimentoval, zda v takových podmínkách přežijí. Upřímně řečeno, někdy obtížně. Samozřejmě nejde o dílko nezkušeného grafomana, který nepochopil funkce a výhody dialogu, nicméně tato samoúčelná drapérie, která chce působit neobvykle a hezky, ve skutečnosti stůně na řadu vnitřních problémů.

Přidají-li se k tomu školácké manýry v cizojazyčných spojeních, které se dají říci normálně bez ztráty kytičky, sem tam afektovaná metafora a neschopnost důvěřovat zkratce, máme co dělat s debutem, za nímž stálo víc, než autor prodal. Mnoho slibného z tématu buď nedotáhl, anebo prohospodařil v gestech.

Peter Hoeg: Představy o dvacátém století, přeložil Robert Novotný, 344 stran