Na hudební scéně jsi přes dvacet pět roků. Jaké byly?

Ze začátku to pro mě byla úžasná rozkoš. Když mě vzali v jednaosmdesátém do Marsyas, byl to pro mě absolutní vrchol muzikantského snažení. Potom to šlo dál, v Etc… u Vládi Mišíka jsem byl asi osmnáct let, pak začala spolupráce s Ivanem Hlasem. Dodneška to funguje plus minus stejně. Jenom z toho trošku vyvanula ta euforie.

Čím to?

Jsem už starší a cestování i nahrávání mě zmáhá daleko víc než zamlada. Je to ale pořád moc hezké, zaplaťpánbůh mám možnost hrát, doufám že ne úplně blbou muziku, s lidmi, kteří jsou schopni toho hodně říct.

Dvakrát jsi hrál pro více než sto tisíc diváků. S Vladimírem Mišíkem v devětaosmdesátém na Letenské pláni a o rok později na Strahově před Rolling Stones. To musely být nezapomenutelné okamžiky.

Na Letné bylo prý až tři čtvrtě miliónu lidí… Každý má individuální přístup. Přiznám se, že mně je to od určitého počtu diváků jedno. Jestli je pod pódiem padesát tisíc lidí nebo milión, to už je fuk. Na Marsyas i Etc… chodila před revolucí hromada lidí, vyprodávali jsme menší haly. Reakce davu jsou víceméně podobné. Větší boj je v menším klubu, kdy lidé sedí metr před pódiem. Nastartovat je bývá kolikrát mnohem těžší než dostat do varu halu.

Jsi trémista?

Vůbec ne. Při hraní se zavřu do pomyslné bubliny a do lidí moc nekoukám. Navíc mám problémy se zrakem, takže když se přece jen dívám, mám lidi trochu rozostřené. Ale pěkných holek si občas všimnu … 

Kteří muzikanti na tebe měli umělecky a lidsky největší vliv?

Už za dob studií jsem měl rád Marsyas a Vláďu Mišíka s Etc… Povedlo se mi to, v co jsem ani nedoufal: seznámil jsem se s nimi, a dokonce spolupracoval. Úplně nejzásadnější tedy pro mě byli Petr Kalandra, Zuzana Michnová a Vláďa Mišík.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi v Etc… sebral odvahu a nabídl vlastní písničku?

Dost dlouho, navíc se jako skladatel necítím dodnes. Původně jsem se o to nepokoušel, protože kolem byli lidi, kteří psali moc pěkné věci. Občas jsem si ale doma brnkal na kytaru a jednou mi z toho vylezl náznak písničky. Přitáhl jsem to na zkoušku a kluci řekli, že je to sice jen pár akordů, ale není to úplně blbý. Požádal jsem pak Honzu Buriana, aby mi napsal text, a moje první písnička byla na světě. Jmenovala se Proměna. Když ji Vláďa Mišík slyšel, řekl, že zpívám docela dobře a že bych si ji měl na desku nazpívat sám. Dodal ještě, že by bylo dobré, kdybych tu a tam něco zpíval i na koncertech, protože by si mohl alespoň trochu odpočinout. Takhle plíživě jsem se dostal k tomu, že jsem posléze vzal ještě párkrát kytaru a zkusil napsat další písničky.

Měl jsi pocit, že s Marsyas a Etc… vytváříte něco výjimečného?

Muzikanti z obou kapel byli za bolševika hodně slavní, ale současně to byli a dodnes jsou fajn lidi, kterým sláva nestoupla do hlavy. Navíc byli plus minus o deset let starší než já, takže jsem je neměl jen jako hudební, ale i jako lidské vzory. Nikdo z nich se ze slávy nepodělal, což se mi hrozně líbilo. Mám pocit, že takhle by to mělo fungovat. A jestli vytváříme něco výjimečného? Já myslím, že ani ne…

Jak vnímáš s odstupem času revoluci a s ní spojený odliv popularity Etc…?

Hned po revoluci se hraní trošičku rozpadlo. Spousta lidí z muziky se začala zaobírat jinými věcmi. Vláďa Mišík šel například do parlamentu, kde byl od rána do večera. Měli jsme najednou málo koncertů, a já tedy bral i kuriózní kšefty. S Frantou Černým ze současného Čechomoru jsme například hrávali v jedné kolibě u Konopiště. Byla to taková noblesní hospoda, pro nás ale především „holírna“, na které jsme společnosti přehrávali folklórní písničky.

Nebylo to naštěstí tak často, takže to bylo docela zábavné. Současně jsem ale zjistil, že takové hraní je strašná otročina. Obdivuju muzikanty, kteří hrají několik let stále na stejném místě. Já bych to už nechtěl zažít. Po revoluci byly těžší časy na obživu. Naopak nám už ale nikdo nezakazoval texty a nedělal cenzuru. Perspektivně to vypadalo docela dobře.

A jak to dopadlo?

Myslím, že přežili ti, kteří měli kvalitu. Čas to spravedlivě vytříbil.

Živíš se hudbou?

Živím se jí od jednaosmdesátého roku, kdy jsem nastoupil k Marsyas. Dá se to, ale musím se ohánět. Hraju teď v triu s Ivanem Hlasem, což mě strašně baví, s Blues Session nebo se skupinou Njorek, s níž hrajeme takové stylizované lidové písničky.

Máš nějaký muzikantský sen?

Za dva roky mi bude padesát, a pořád koukám jako blázen, že jsem byl schopen se těch sedmadvacet let muzikou živit. Do budoucna moc nehledím, muzikantské sny nemám.