Po krátkém intru se zpěvačka pustila do smutné Uninvited a postupně se stále více spoléhala na starší hity ze svého mládí. Samozřejmě novou desku nemohla vynechat, zařadila třeba Citizen of the Planet či zajímavou odlehčenou verzi Underneath, nicméně devadesátá léta byla zastoupena silně a lidé přijímali tuto "klasiku" s větším nadšením.

Zatímco z jejího rozdivočelého pohybu na pódiu a pohazování bujnou kšticí mohl vzniknou dojem, že "jede" na 100 procent, zpěv tomu hlavně v první polovině koncertu moc neodpovídal. Alanis působila překvapivě ledabyle, polykala půlky slov, ve výškách nebyla důrazná, místy se zdálo, že to nemůže vyzpívat. Občas se přes svou rachotící kapelu neprosadila, zklamáním byla např. krásná lyrická Head Over Feet, kde klávesy a kytary i v refrénu nesmyslně přehlušily zpěv.

Pokud jste také měli ten nešťastný nápad, že jste se na koncert připravovali sledováním živého DVD VH1 Storytellers a porovnávali zpěv a celkový zvuk kapely, mohl být pro vás pražský koncert spíše zklamáním.

Poslechnout si staré pecky jako Perfect, Hand in My Pocket, You Oughta Know, Ironic a Thank You potěší, nicméně to, jak je dnes prezentuje, vyvolá nadšení jen u skalních nekritických fandů.

Přesto koncert nezanechal negativní dojem, už kvůli přídavkům. Publikum si vydupalo a vyječelo své Ironic a Thank You a v té chvíli vznikla skutečně vřelá atmosféra. Lidé znali texty a zpěvačka jim doboru polovinu písně Ironic přenechala.