Osud středně velkých, byť tradičních festivalů, které po dlouhá desetiletí patří do filmového kalendáře není jednoduchý. Konkurence obřích podniků typu Cannes či Berlinale je nemilosrdná. Tihle mamuti plení soutěže menších podniků, zajistit si kvalitní světové premiéry očekávaných titulů už málem připomíná pokus koupit Microsoft i s Billem Gatesem dohromady. Platí tedy, že středně velké festivaly strádají, pokud se jim nepodaří se atraktivně i odlišně vyprofilovat.

Locarnský festival si vybral hned dvě cesty najednou. V luxusním letovisku na břehu jezera boháčů a „sladkého života“ Lago di Maggiore vítá (převážně evropské) hvězdy na červeném koberci a na slavném náměstí Piazze Grande promítá pro více jak osm tisíc lidí divácké filmy. Na straně druhé uvádí sekce věnované začínajícím filmařům a radikálním přístupům k filmu, které hraničí s konceptuálním uměním či s audiovizuálními reflexemi.

Někdy se to dařilo, bohužel letos se to často i nedařilo. Například mnoho filmů začínalo nějakou na pohled efektní, ale uvnitř prázdnou depresí, samoúčelnou tragédií. Film Marz od Handla Klause začínal sebevraždou třech přátel, která stihne maloměsto. Polská hořké drama 33 scén ze života od Malgorzaty Szumowské líčí rozklad rodiny stižené rakovinou matky a Zóna od Sandra Aguilera stála na smrtelné nehodě, z níž se přeživší přítel snaží vzpamatovat. A přitom jde o mladé, sotva třicetileté filmaře?! Odtrašujícím příkladem byl japonský Symptom X, v němž sotva dvacetiletý filmař Koki Jošida natočil drama schizofrenní matky a syna. Nakonec to dopadlo tak, že některé takové „schizofrenní“ projekce zely prázdnými sedačkami.

Německý Cliffhanger 

Letos jsme ale mohli zároveň vidět několik snímků, které snad dokazují, že lze dělat divácky úspěšné, žánrové a zároveň inteligentní filmy, aniž by se jejich tvůrci museli vzdát osobitého rukopisu – a to i na zcela amerických schématech.

Německý film Severní tvář je tak trochu tragičtější a pravdivější verze Cliffhangera.Německý film Severní tvář je tak trochu tragičtější a pravdivější verze Cliffhangera. Foto Festival del film Locarno.

Dobrým příkladem se ukázal být nový německý historický snímek Severní tvář mladého Philippa Stölze. Byť jeho vysokohorské drama působí trochu těžkopádně a křehké duše nedojme, nezadá si třeba se „stallonským“ Cliffhangerem. Na rozdíl od hollywoodského hitu ale vychází ze skutečnosti a je navíc zahuštěné outsiderským komorním příběhem ve stylu spisovatele Heinricha Bölla. Diváka zavádí do Bavorska 30 let minulého století, těsně po nástupu Hitlera k moci.

Dva nepříliš poslušní vojáčci (hrají Benno Fürmann a Florian Lukas) Wehrmachtu se pokusí zdolat poslední nedobytnou a vražednou alpskou horu – Eigar v bernském kantonu, což v atmosféře předválečného šílenství vyvolá v Říši šovinistický ohlas. Jenže jim nejde o vítězství německého muže nad celým světem, spíše se chtějí poměřit s nepřejícím alpským štítem a dokázat své mistrovství začínající mladé novinářce Louise (Johanna Wokalek), dokumentující celý šílený i hrdinský podnik.

Sebeničivá vášeň 

Diváky zaujal také zrádný milostný trojúhelník po francouzsku Dívka z Monaka, točící se kolem jedné hloupoučké, ale zištné blondýny. Režisérka ženských dramat Anne Fontaine, pocházející ze silné generace 90. let, která změnila francouzský film, rozvíjí další drama nemožného vztahu, jenž stojí na půdorysu lovce lovícího svou oběť. Jen tentokrát jej zahalila do hávu komedie erotických tužeb, která stojí na groteskní herecké stylizaci úspěšného, do té doby se kontrolujícího právníka Bertranda (Fabrice Luchini). Jeho ordinérní život přitom rozvrátí sexuální živočišná bomba – mladičká hvězda z TV reality show Audrey (Louise Bourgoin). A to navíc před očima žárlícího bodyguarda Christopha (Roshdy Zem).

Italský Beethoven 

Divácký evropský film, namluvený v angličtině a natočený s mezinárodními hvězdami, který určitě brzy přijde i do České republiky, mají už i Italové. Netradičně vyprávěná melodramatická Lekce 21 se napíná mezi fantazií a realitou, dneškem a 19. stoletím. Jeho autor, jinak známý italský spisovatel Alessandro Baricco, v něm invenčně inscenuje středoškolskou „přednášku“ profesora Mondriana Kilroye (John Hurt), líčící vznik Beethovenovy 9. symfonie Ódy na radost, která údajně patří mezi „nejvíce přeceněná umělecká díla“ v historii.

Byť její hudba ještě nese všechny stopy tohoto génia a dodnes je uznáváno jako pocta lidskému bratrství – je to i hymna EU –, šlo podle pikantního filmu ve skutečnosti o výtvor už starého a osamělého muže, snícího o nedostupném štěstí. Pod povrchem příběhu jde samozřejmě také o lásku a o sex – nadšené studentky ke stárnoucímu a už „beethovenovsky“ nemohoucímu profesorovi.

Co na to Forman nebo Herz? 

Alespoň pohledem letošního Locarna by se mohlo zdát, že produkční naděje evropského filmu tkví v takovém brutálním spojování domácí tradice s efektními americkými recepty, byť občas vznikají opravdu bizarní spojení: středoškolské melodrama s Beethovenem nebo Cliffhanger s fašismem.

Srdce milovníka umění se může bouřit, ale co se dá dělat. Skoro by si člověk povzdechl, že dneska by Forman točil film Hoří má panenko spojený se Skleněným peklem. Herz by třeba udělal Spalovače mrtvol jako Mlčení jehňátek a Vláčilova Markéta Lazarová by mohla připomínat i Legendu o vášni. Ve filmu už je takových peněz, že se jen velmi těžko prosazují nekomerční, zcela umělecké záměry.