Dia: Chelsea na 22. ulici, což je hlavní stan Dia Art Foundation, nasbíralo mnoho výtvarných děl, pro něž nemělo dostatečně velké výstavní prostory.

Bývalá továrna - něco přes hodinu cesty vlakem z Manhattanu - nabízí prostory tak rozsáhlé, že prostor, v němž jsou vybrané veliké exponáty vystavené, hraje stejně důležitou roli jako exponáty samy. Instalace, která mi brala dech, byly objekty Richarda Serry Kroucené elipsy.

Podlouhlou přízemní místnost, spíš halu, osvětlovanou shora denním světlem, zaplňují čtyři za sebou postavené veliké a těžké kruhovité železobetonové pláty, které tam svou masou, jednoduchostí a různým stupněm zaoblenosti (není tam žádný roh) vytvářejí doslova posvátný prostor. Jsou tajemné jako pyramidy a zrádné jako labyrinty.

Ať návštěvník oblé konstrukce obchází dokola, ve stínu druhých, ať je pozoruje v zákrytu, nebo do nich vejde - každá je uvnitř jiná a od první ke čtvrté je vnitřek čím dál složitější -, zažívá cosi, co se podobá nepojmenovatelnému vytržení.

Ve čtvrté je uvnitř skrytá další kruhovitá konstrukce a člověk jde úzkou chodbičkou mezi dvěma vysokými pláty tak dlouho dokola, jako by šel do středu země. Někdo by na tom mohl založit nějaké náboženství.

Neschopna slova jsem sledovala, jaký estetický zážitek ve mně vzbudily oválné kusy železa, a snažila jsem se představit si, jak se to stalo, že Richard Serra dostal tenhle nápad, a jak se mu podařilo jej realizovat. A také: jak to "nese" ukázat do galerie.

Na rozdíl od nadměrných exponátů, pro něž se místo našlo, newyorské uvedení Žebrácké opery Václava Havla se odehrálo v prostoru tak malém, že to možná předčilo i předlistopadová bytová divadla u nás.

Divadelní společnost Invisible City (Neviditelné město), která vystupuje v domku blízko Washingtonova náměstí a je jednou ze stovek podobných malinkých divadelních společností v New Yorku, nastudovala hru pro newyorskou premiéru ve výborném překladu Paula Wilsona (z roku 2002) a uváděla ji v srpnu po osm večerů.

Jevištěm byl pruh místnosti, kde nestály židle pro diváky. Na jednu stranu to zrovna pro tuto hru mohla být z nouze malá ctnost, ale celkově to rozletu hry uškodilo. Mnoho slov a mnoho myšlenek potřebuje adekvátní prostor. Klasické představení, které bylo věrné textu hry, se svým pojetím nijak nelišilo od českých produkcí.

Kromě postavy Jenny, tajemné ženy, která Macheathe třikrát zradí. Namísto záhadné "femme fatale" vybral režisér v New Yorku pro tuto roli herečku, která měla ne obrovská, ale obří prsa - a ta zcela odváděla pozornost od všeho, co postava "neuchopitelné" Jenny obnáší.

Bylo plno. Reakce publika vážná, jako by je ten absurdní humor spíš tížil. Výjimkou byl jediný černoch mezi diváky: seděl v první řadě a celé představení se nahlas smál. Konečně, někteří Newyorčané si myslí, že žijí v policejním státě! V programu nebylo ani pár řádek o autorovi Václavu Havlovi. Přišlo mi to celé trochu líto. Divadelní hra tolik oslavovaného bývalého prezidenta z malé evropské země... Jak by to vypadalo, kdyby v Praze někdo uvedl hru George Bushe?

Dia: Beacon, Beacon, červenec 2003

Václav Havel: The Beggar´s Opera, Invisible City Manhattan Theatre Source, MacDougal Street srpen 2003