Pane profesore, všiml jste si, že dnes mnozí litují, že zaniklo Rakousko-Uhersko?

Nostalgie po starém Rakousku je v dnešní době docela přirozená. V 90. letech, a není to jen specifika česká, došlo k jistému vývratu pseudohodnot a hledaly se vzory pro řešení dnešních situací v receptech minulosti. Tak se zraky obrátily i k Rakousko-Uhersku.

I tady však působila spíše představa než znalost. Třeba v televizním šotu o Evropské unii pan Saudek tvrdil, že by mohly vzniknout Spojené státy evropské, že už tady něco takového bylo, a to prý právě Rakousko-Uhersko. Pozoruhodný názor, ale neopřený o realitu. Kdyby Evropa měla být Rakousko-Uherskem, doporučoval bych, abychom do ní nevstupovali. Protože by to nebyly žádné Spojené státy, ale přinejlepším jakési Předrýní-Zarýní. Přesto se rakousko-uherský "recept" stále drží při životě.

Proč Rakousko-Uhersko zaniklo?

Existuje také taková představa, že je zbourali Češi. Ale v říjnu 1918 první řekli Rakousku sbohem Němci. Češi dlouho usilovali být rovnocenní uvnitř Rakouska a jistě by byli dobrým státním národem, protože česká společnost byla již koncem 90. let 19. století docela vyspělou evropskou společností. Ale nebylo jim to dopřáno.

To, co poslalo Rakousko-Uhersko do dějin, byla především světová válka. Rakousko si válkou chtělo řešit také vnitřní problémy. Válkou, která se vyvinula především jako válka německá, ztratilo hodnotu ochranného štítu svých národů. Vítězné Rakousko by bylo problémem pro některé jeho součásti možná ještě větším než Rakousko poražené, protože triumf by do střední Evropy přinesl preferenci němectví pěstovaného v císařském Německu. Výsledkem by byla "německá střední Evropa", v ní by Rakousko hrálo asi roli podružnou, neskýtalo by velkou naději pro jeho neněmecké členy.

Víte, 1. světová válka byla nejdůležitější událostí 20. století. Od ní se odvíjelo vše podstatné, co toto století zvláštním způsobem vychýlilo. Byla prologem ke "katastrofickému století". Ani v mé generaci si už nedokážeme představit, co pro pokolení, která ji zažila, 1. světová válka znamenala. 

Jaké alternativy po jejím skončení byly na stole? Mezi čím se naši předci rozhodovali?

Ta otázka se mi líbí. Začátkem 90. let se totiž objevila představa, někde ještě plane, ale už je to jenom ohýneček, že po válce bylo možno stvořit něco jako Středoevropskou federaci. Názor nehistorický. Jako většina představ, které chtějí dějiny mistrovat či opravovat.

První z poválečných alternativ - a asi vás překvapí - bylo Velké Německo. I přes válečnou porážku se uvažovalo o spojení Rakouska a Německa, přičemž do tohoto spojeného státu měly být včleněny i pohraniční oblasti českých zemí. Očekávání, že by Západ dovolil poraženému Německu vytvořit Velké Německo, však byla z říše fantazie.

Druhá alternativa ve hře, kterou dnes opomíjíme, ale jež byla vážná, byla Sovětská střední Evropa. Bolševická revoluce začínala jako revoluce světová, Lenin říkal: Kdybychom nechtěli revoluci světovou, nezahajujeme ji ani v Rusku. A v první fázi se bojovalo především o střední Evropu, Německo bylo bojištěm, kde tento zásadní zápas o podobu střední Evropy zejména probíhal.

A třetí alternativou byla Nová Evropa, kterou črtal také Masaryk. Trochu zapomínáme, že idea Československa byla součástí širší koncepce Nové Evropy, která vycházela z teorie, že demokracie a teokracie se utkaly ve válce, v níž demokracie zvítězila.

Proč se vlastně neuvažovalo o samostatném českém státě?

 Jistě i proto, že Češi na Slováky nezapomněli, že si je přáli mít po svém boku. A také je potřebovali. Ona "potřeba" ale prvním důvodem nebyla. Když Češi uvažovali o své státoprávnosti v rámci Rakouska, hovořili samozřejmě o českém státě. Myšlenka československé státnosti vznikla až za války. Je především myšlenkou Masarykovou, i proto, že on sám byl původem "moravský Slovák", a to vlastně znamenalo jisté česko-slovenství. Většina české společnosti viděla Čechy a Slováky jako jeden kmen, který se větví.

Vzpomeňme, že české národní obrození formovali i Slováci Šafárik či Kolár, a bylo to vnímáno jako cosi přirozeného. O Slovácích se Češi také domnívali - a nebylo to daleko od reality -, že silně strádají pod maďarským útlakem a měli by být z něho vyproštěni.

Slováci neměli projekt vlastní samostatnosti, mysleli nanejvýš na autonomii uvnitř Uher. Češi Slovensko potřebovali i z praktických důvodů. Republika jím sílila územně. Přes základní vazbu na Západ si byli Češi vědomi, že ve střední Evropě nelze dělat politiku bez kontaktu s Východem. A ten Slovensko pomáhalo zajišťovat. Se Slováky zesiloval v republice slovanský živel.

V Čechách bylo 3,5 miliónu Němců, kteří se měli stát menšinou, ačkoli dosud tento pocit neznali. Otázkou bylo, jak se včlení do státu, jehož zrod nečekali. 

Jak chápali Slováci ideu čechoslovakismu? Podíleli se na ní?

Nemám rád pojem čechoslovakismus. Hojně se užívá, ale je to termín ideologický, původně Luďáků a komunistů. Radši mám pojem českoslovenství. V roce 1918 nebyla slovenská společnost dotvořena.

Česká byla schopná státotvornosti od 90. let 19. století. Slovenská se dotvořila až v Československu, stala se plnou národní společností koncem 30. let. Slovenská národní politika měla v Uhrách omezené možnosti, byla stísněna maďarizační snahou. Slovenské národní hnutí strádalo a hledalo opory, mladá generace od 90. let v českém příkladě. Většina těch, kteří pak představovali slovenský národní život, se během války definitivně orientovala na spolupráci s Čechy. Koncepce českoslovenství jasně zvítězila a byla konkretizována v Martinské deklaraci, což ovšem neznamenalo, že vytváření českoslovenství bude na Slovensku jednoduchý proces.

Češi předpokládali, že Slováci, jsouce jim tak národně blízkými, smýšlí podobně. Slovensko ale byla stále ještě venkovská a navíc silně nábožensky založená společnost. Česká společnost byla již městská, i když především "maloměstská", nábožensky vlažnější a ideově tolerantní. Proto Češi na Slovensku se svými představami v praxi narazili. Známe to ze zpráv vojáků nebo prvních učitelů.

Představte si, že na slovenské vesnici příchozí český učitel první pozdravil ženu. Tak si přece notář, farář a jiní "páni" nepočínali. České "rovnosti" se zprvu nerozumělo. Češi také přišli s Janem Husem, ale to byl pro slovenské katolíky kacíř. Nebo nepochopitelná myšlenka sokolského bratrství... Bylo třeba si na sebe zvykat a to nešlo snadno. Některým Čechům chyběla trpělivost, zato si osvojovali pánovitost. 

Ale i politické protičeské nacionální hnutí existovalo na Slovensku přeci od počátku republiky.

Ti, kteří vyjadřovali do roku 1918 slovenské národní požadavky, se ve většině stali Čechoslováky. Byli tu však také Maďaři a "maďaróni" - ze sociálních a jiných důvodů pomaďaršťovaní Slováci. To byli ti "Tisové" z maďarských katolických seminářů předurčení pro kariéru uherských kněží.

S nástupem Československa se tato početná vrstva navracela ke slovenským kořenům. Nemohla se vřadit do původního národního hnutí, které mělo za sebou legitimaci odporu proti maďarství. O to více se vyhraňovala nacionálně a spojila se s požadavkem autonomie.

Vnitřní slovenský politický problém byl v tom, že většina slovenských národovců se stala Čechoslováky a většina dříve národně vlažných nebo "maďarónů" se stala slovenskými nacionály. 

Jejich symbolem byla Pittsburská dohoda, kde se prý tvrdilo, že společný stát má trvat jen deset let a pak se mohou Slováci rozhodnout, kam se uchýlí.

Ne, to nebylo v pittsburské ani v žádné jiné dohodě, to bylo spojováno s takzvanou doložkou k Martinské deklaraci z 30. října 1918, jíž se Slováci přihlásili do republiky. Alespoň to tvrdil Vojtěch Tuka, bývalý maďarský profesor a člen Ludové strany, o němž se ví, že byl politickým agentem Maďarska a pracoval pro návrat Slovenska k Maďarsku.

V Martině se samozřejmě diskutovalo o budoucnosti, ale nevznikla žádná doložka. To byl politicky účelový výmysl. Pittsburská dohoda, na kterou se odvolávali Luďáci, byla dohodou mezi americkými Čechy a Slováky, a skutečně se v ní psalo, že Slovensko má mít samosprávu. Zároveň se však stanovovalo, že o konečné podobě státu Čechů a Slováků rozhodne domov. Různorodé manipulace s interpretací a využíváním této dohody už mají svou historii. Dohoda za ni nemůže, byla pozoruhodným dokumentem.

Nejzásadnější problém, který republika měla a nedokázala se s ním vyrovnat, byl tedy asi problém německý?

Nejzásadnější problém - to je interesantní nadsázka. Je dílem jisté reinterpretace dějin, která přišla v 90. letech. Dříve byly za osový problém republiky považovány třídní rozpory a sociální konflikty. Teď by to měla být "sudetoněmecká otázka".

Národnostní poměry v ČSR patřily jistě k životním tématům státu, ale vše - i sociální situace, i duchovní klima - se v něm odvíjelo od politického systému. Úplně nerozumím kritikám, že ČSR nedovedla "německý problém" vyřešit. Co bylo řešením, které by dnešní kritiky uspokojilo?

Základním problémem československé zahraniční politiky nebyl dlouho vztah k Německu, ale k Maďarsku. Tedy maďarský územní revizionismus. S Německem žádné územní spory nebyly. Mnichov nebyla žádná náprava Versailles, nebyl řešením národnostního problému, ale mocenským verdiktem. Samo vedení Sudetoněmecké strany uvažovalo mocensky - Henlein napsal v listopadu 1937 jasně, co si přeje: včlenění českých zemí do říše, tedy likvidaci Československa.

Ale to, co tady říkám, stejně nebude nikde slyšet. Stejně budu stále číst, že hlavní byla národnostní otázka. Nebyla. Právě Mnichov ukázal, že hlavním problémem pro ČSR i svět byla demokracie, vytvoření systému, který by byl životaschopný po světové válce, jež toho tolik vyvrátila. 

Většina našich sousedů ale nakonec řešení nehledala v demokracii. Češi do poslední chvíle ano. Proč?

Nemáme žádné zvláštní geny pro demokracii, máme spíše náklonnost k plebejství než k demokracii, a plebejství má sice k demokracii jisté vztahy, ale zároveň může být obyčejným hulvátstvím a nevychovaností. Vrstvy české demokracie zase nebyly tak hluboké, jak se někdy soudí, což se ukázalo v druhé republice, která velmi rychle směřovala k autoritativnímu režimu nejen z vnějšího tlaku, ale i z domácích zdrojů. Takže bychom svou demokratičnost neměli přeceňovat.

Důvodem, proč jsme zůstali "poslední demokracií" ve střední Evropě, bylo jistě to, že Masaryk dal republice srozumitelnou demokratickou ideologii. Masaryk se vyznačoval vzácnou jednotou slov a činů. Mnoho lidí to pochopilo. Jeho ideologie byla srozumitelná širokým vrstvám a on sám ji stále pěstoval - vystupováním, chováním. Češi se s Československem ztotožnili. Dokonce i tehdy, když se ocitlo ve víru hospodářské krize.

Málo si dnes uvědomujeme, co to s republikou udělalo, kolik bídy tady bylo. Přesto si vzpomínám, jak jsem jako mladý historik dělal rozhovor s lidmi ze severních Čech. Jednomu z nich zastřelili syna za protestního pochodu nezaměstnaných. Řekl mi: Když přišel osmatřicátý rok, stál jsem na stráži obrany státu. Byl to přece jen můj stát.

Další důvod byl v okolnostech ohrožení republiky fašismem z vnějšku. Pro Čechy byl fašismus málo přitažlivý. Znali jeho nacistickou podobu, která byla v českém prostředí pociťována jako vrchol pangermanismu.

Navíc, byla tu ještě jedna skutečnost, kterou si málo uvědomujeme: Češi měli zkušenost s emigranty. Československo bylo tradičně stát emigrace, prchali sem od 20. let ruští, ukrajinští, bulharští, polští, jihoslovanští, rakouští i němečtí pronásledovaní. Tady se zachraňovalo druhé Německo, nehitlerovské. Tenhle opomíjený moment podle mého soudu také spolupůsobil na český vztah k fašismu. 

Přesto se druhá republika dost zvrhla, až nepříjemně rychle...

Víte, zhroutil se stát. Nešlo jen o to, že ztratil území vůči všem sousedům. On se vlastně rozložil vnitřně. Łudáci využili pomnichovské situace, provedli protiústavní puč a provolali si autonomii. Podobný proces se odehrál pod vedením ukrajinských nacionalistů na Podkarpatské Rusi. Centrální vláda si byla jistá svou mocí sotva v českých zemích. Łuďákům se demokracie zdála poněkud pomalá, lákala je jednoduchá, rychlá, lesklá řešení, a proto okamžitě nastolovali totalitní režim.

V českých zemích působila deprese, kterou vyvolal Mnichov. Včera vzmach, mobilizace, odhodlání, a najednou propad z mnichovského rozsudku. Společnost musela najít sama sebe.

Přišly praktické problémy: uprchlíci, nestabilizovaná hranice pár desítek kilometrů od Prahy na Mělnicku... To byly pády těžší o to, že včera jsme věřili v toho, "koho jsme milovali". Francie sladká, hrdý Albion a my jsme je milovali, říká se v Halasově básni. Ta důvěra byla obrovská, co teď?

Katastrofa musí mít své viníky. V rámci jejich hledání se vytváří nový systém. Vinen je Západ, který zklamal. Vinna je prý dosavadní podoba demokracie, nový systém je nazván demokracií autoritativní, vládnout má jedna strana, existují oficiálně dvě. Atak proti Benešovi, atak proti Masarykovi, atak proti demokratické kultuře - Karel Čapek jako její zosobnění.

Tvrdí se, že jsme byli až příliš demokratičtí, víc než Západ, příliš pokrokoví, levicoví, nepokorní. Otvírá se prostor pro nacionalismus, ale pokrčený, pro ideově útočný katolicismus, který by chtěl určovat ideologické ovzduší. Jeho autoři jsou tvrdí a nesmlouvaví, až to někdy vyráží dech. Diktovala to jistě i bolest, ale určitě nejen ona. Všechno je to ovšem zatím nakročení, všechno je provizorní, trvá to jen šest měsíců a pak to Hitler zlikviduje.

V tom provizoriu jsou rozšifrovatelné tendence, o nichž je třeba vědět, ale nedémonizujme je. Tristní je počínající antisemitismus. Lékaři a advokáti se pustí do svých židovských konkurentů, umlčí se a vyženou úspěšní umělci - Voskovec s Werichem, Hugo Haas... 

Mnozí říkají, že Mnichov a kapitulace Čechům zlomily páteř, což vedlo k vysokému kolaborantství a nevýraznému odboji... Byl Hácha kolaborantem?

Obětovaný prezident, říká část publicistiky. Napsal jsem s Dušanem Tomáškem Háchův portrét. Postava vskutku tragická. Pro některé publicisty Hácha kolaborantem nebyl, zato jím byla společnost, která přežívala protektorát. Pozoruhodné... Myslím, že Háchu potřebují především v kampaních proti Benešovi, které jsou ostatně z nemalé části také účelové. Němci brzy zjistili, že Češi jsou výkonní.

Okupant přicházel s ideologickou představou, že česká společnost je méněcenná, ale brzy se ukázalo, že je stejně vyspělá jako německá. Že se bude hodit jako válečné zázemí. Že než se etnicky zlikviduje, bude dobré ji vysát. Proto si za protektorátu prý každý psal svůj posudek sám. Jako by nad protektorátem visely dva nápisy z koncentráku - "Prací ke svobodě" a "Každému, co mu patří". Aktivních kolaborantů jsme však neměli ani tolik, co třeba Francouzi a Belgičané.

Právě jsem četl deník muže, který se skrýval od roku 1940 až do úplného konce války. Chránili ho normální lidé, většinou evangelíci na Vysočině. Nasazovali krk každý den, riskovali vyvraždění celé rodiny. O tom člověku věděla celá vesnice, nešlo to utajit, pracoval na poli, potřeboval dokumenty a potravinové lístky, dokonce byl léčen v nemocnici. Myslíte, že lékaři nevěděli, o koho jde? Kolaboranti? Hrdinové? Lidé.

Představa o nevýznamném českém odboji, značně urážlivá, k nám přišla i ze zahraničí. Zase do jisté míry účelově. Někdo potřebuje něco zakrýt, něco dezinterpretovat, ukázat protektorát jako oázu...

Český odboj byl nejdéle trvajícím odbojem v Evropě. Odehrával se v terénu nevhodném pro partyzánský boj. Do balkánských hor nemohl okupant všude vstoupit. Kdežto v Čechách se vědělo o každé vesnici. Český odboj neměl zbraně, soustředil se na zpravodajskou a propagandistickou činnost.

Povstání na konci války nebylo alibi. Každé povstání, kromě tragické výjimky povstání Varšavského ghetta, vzniklo s přiblížením armád. Nikdo nevyčítá Paříži či Bruselu, že povstaly, až když Spojenci byli na předměstí. Českého povstání se dožila až "čtvrtá" odbojová generace.

První dvě nejkvalitnější byly zlikvidovány do roku 1942, další část odboje do roku 1944. Genocida elity národa. Na konci války šli do odboje už i mladí kluci - myslíte, že účastníci českého povstání potřebovali alibi? 

Ztráta elity se asi podepsala i na krutosti a nevelkorysosti poválečného období a 50. let. V čem jsou česká 50. léta specifická?

V sovětském bloku byl jeho systém zaváděn v zemích převážně agrárních, před nimiž byly určité civilizační úkoly. Zvyšovala se třeba vzdělanost, byť silně ideologizovaná. Kdežto u nás se včerejší vyspělost trestá, postihuje, prohospodaří. Vzdělanost je na sestupu, inteligence a tvůrčí lidé jsou postiženi represemi a nahrazují je lidé téměř pologramotní.

Pro represe 50. let byl samozřejmě rozhodující vývoj v celém sovětském táboře. To, že začne hon na protivníky, bylo zřejmé, ale volba protivníka byla dána domácími poměry, o konkrétních nepřátelích si každá strana rozhodovala sama. Hloubku represí u nás ukazuje už proces s Horákovou. Tresty smrti nebyly výjimečné nikde, ale to, že šlo o ženu a že byla odsouzena v procesu, který dal dohromady lidi, jež k sobě nepatřili, to nebyl výkon cizí moci. To byl domácí rukopis. Zato Slánského proces nemá česká specifika. Tady zapůsobil stalinský antisemitismus. 

V čem je pak specifický český rok 1968?

Šedesátá léta jsou pozoruhodná celosvětově. Ne náhodou jsou ve stejném období neklidnými také Francie, Německo, ba i Spojené státy. Důvody, smysl a průběh tamějších událostí jsou samozřejmě jiné než u nás, ale generační výměny působí všude.

Rok 1968 jako historické téma už u nás moc neláká. Nelíbí se mnozí tehdejší aktéři. Ale ve světě zájem o československý osmašedesátý trvá. Asi i proto, že sociální tematika zůstane součástí 21. století. Lidé, kteří vstupovali do století dvacátého, se domnívali, že národnostní problematika zeslábne, a ona přitom stoletím zalomcovala tak mocně, až nám z toho bylo úzko. Něco podobného se může stát s problematikou sociální ve století jednadvacátém.

Mně osobně zaujalo, jak se v roce 1968 živelně drala k životu občanská společnost a navazovala i na odkaz z první republiky. Přitom ji prosazovali lidé, kteří o ní z předcházející doby nemohli moc vědět. Ukazuje se, že jisté věci uložené do kolektivní paměti společnosti se nezapomínají. Třebaže si je paměť filtruje, uzpůsobuje, zjednodušuje. Paměť vždycky zjednodušuje, někdy to působí negativně, občas opačně.

To myslím byl i případ roku 1968. Z té paměti čerpala generace, která nastupovala na začátku 50. let. Režim jí tehdy nabídl šanci i pozice. V 60. letech vystřízlivěla. Z této střízlivějící generace se rodila nová elita. A zase: právě ona je po srpnu zdecimována... Občas se v této zemi obtížně potlačuje pláč. 

Byl pro vás k pláči i zánik Československa?

Bylo mi to líto. I když to už přebolelo. Co však přebolelo, muselo bolet. Myslím, že mnozí u nás ani nevědí, že svět a Evropa se s rozpadem Československa nesmiřovaly snadno. Československo byl jistý pojem, faktor, značka. Česká a Slovenská republika dohromady nemají takovou váhu, jakou mělo Československo. Nebylo pouhým součtem 1+1. Byl to zvláštní fenomén, a když přestal existovat, Evropa zjistila, že trochu zchudla. V roce 1938 si to moc neuvědomovala, na začátku 90. let už mnohem víc. Evropa s Československem ztratila silný argument pro možnost pokojného státního soužití národů. 

Proč Československo zaniklo?

Zní to možná nepravděpodobně, ale protože do značné míry splnilo svůj vnitřní úkol. Slovenská společnost v Československu dozrála. Rok 1918 byl pro Slováky vlastně větším převratem než pro Čechy. Strávit ho nebylo nic jednoduchého. Češi si nikdy plně neuvědomili, že česká a slovenská společnost nebyly stejnorodé a že rozdíly mezi nimi přetrvaly i po roce 1945.

V 80. letech 20. století byly obě společnosti spoutané, ale každá trochu jinak. Na Slovensku se v té době vytvářela nová schopná vedoucí vrstva, která chtěla tvořit a řídit. Česká společnost byla sraženější, Slovensko ta léta necítilo tak tíživě, dokonce získávalo na jistém sebevědomí. Jeho nová elita měla ovšem za normalizace omezené možnosti, po listopadu 1989 se jí otevřely.

Své představy o budoucnosti spojila s národním hnutím, které se dostalo do osobité státotvorné fáze. Zahajovali ji sice původně nepočetní "extremisté", ale to tak bývá. Když mě moji slovenští přátelé v roce 1991 ujišťovali, že extrémy se nemají brát v potaz, řekl jsem jim: Extrémy v určité situaci dělají dějiny. Jejich agitace bude znít zajímavě až třeba přijdou potíže. Obtíže přišly - s ekonomickou transformací.

Zase jsme ji prožívali nestejně. České společnosti se přes ekonomiku začátkem 90. let vracelo sebevědomí. Žila představou, že se rychle vyrovnáme Evropě, že transformace je dobré nakročení k západnímu blahobytu, dokonce k pozici "středoevropského ekonomického tygra".

Slovenskou součást mohla cítit jako kouli na noze, která ji zpomaluje. To už se ve slovenské politice a společnosti zdvihaly síly, které nabízely státoprávní řešení. Chyběl čas, všechno bylo hektické, všechno se chtělo stihnout rychle... Stalo se, rozdělili jsme se. Ale ukázalo se, že Československo přece jen k něčemu bylo, že hodně znamenalo nejen pro nás, ale i pro Slováky.

Jak bude vypadat 21. století, české i světové?

Nejsem historik budoucnosti, i když se říká, že se historikové nemohou zříci pohledu do budoucna. Dokonce se některým historikům z té triády minulost-současnost-budoucnost zdá nejméně čitelná minulost. O budoucnosti vědí, že bude jiná, než jak se jeví. Což platí i pro moji "předpověď".

Na konci 21. století nebude zřejmě mocenské rozložení, jaké je teď na počátku. Století nebude evropocentrické. Ale evropské sjednocení má naději, pokud si najde další než jen ekonomická pouta. Ekonomický růst je křehká spojnice. V určité chvíli se rostoucí spotřeba ukáže být zbraní, která se obrátí proti těm, kteří ji vytasili.

Naději je však třeba vrátit především Africe, na tom 21. věk moc závisí. Zatím je to pouze prostor vymírání, to ale nemůže být trvalý proces. Bude také moc záležet na organizačních formách společnosti.

Na místě států se mohou vytvořit nové organizace, ze kterých se budou příštím generacím protáčet panenky. Organizaci společnosti mohou diktovat mafie, teroristická hnutí, finanční trhy, anebo demokratické systémy citlivě vnímající "domácí" podmínky.

Češi v tomto století budou sdílet osud Evropy. A brzy si uvědomí, že Evropa je nebude brát, když budou jen říkat, že jsou Evropané. To bude málo. Budou mít cenu, teprve když řeknou, že jsou čeští Evropané, a spojí to s výkonností. Teprve to něco znamená. Jsem přesvědčen, že v tomto smyslu Češi 21. století přežijí.