Na otázku Práva, který z českých filmů letošního roku by americký filmový agent Neil Friedman doporučil vyslat do Los Angeles, aby "mu" Česká filmové a televizní akademie nezkazila dalšího Oscara, zareagoval: "Chcete upřímnou odpověď? Dobře, ale napřed chci něco zdůraznit: nebudu mluvit o šancích na České lvy; nebudu mluvit o diváckém ohlasu; nebudu mluvit o úspěchu na zahraničních festivalech a v mezinárodní distribuci. Budu mluvit jen o šancích na Oscary."

"Neviděl jsem Nudu v Brně, ale protože je černobílá, nemá naději. Bohužel, tak to je. Zato mám hodně rád oba filmy, s nimiž teď pracuji - Pupendo a Želary - a čím víc o tom přemýšlím, tím jasnější mám představu: jen jeden z nich je ten, který má předpoklady uspět.

Když chcete vědět, který to je, nejjednodušší je podívat se na loňského laureáta, německý film Nikde v Africe: dvě hodiny dvacet minut dlouhý film z exotického (přinejmenším pro Američany) prostředí a z druhé světové války," označil Friedman naprosto jasně Trojanovy Želary a dodal, že ačkoliv tu jsou i další dobré filmy, pro Oscary vhodné nejsou.

"Na Oscary přece posíláme filmy s jediným cílem, aby vyhrály. Podle toho je také nutné je v tu chvíli posuzovat."

Na českých filmech se dá vydělat

K českým filmům, jmenovitě k firmě producenta Ondřeje Trojana Total Help Art, která má na svém kontě Musíme si pomáhat, Pupendo i Želary, přišel Friedman, jak to bývá, ze známosti. "Ředitel sanfranciského festivalu, což je můj přítel, mi zavolal, že bych se měl podívat na český film Musíme si pomáhat. Že se bude hrát na prestižním festivalu Sundance a mohl by mně zajímat. Podíval jsem se, a vzápětí začal telefonovat do Čech," popsal svoje "začátky s českou kinematografií" Friedman a dodal, že to, co se pak stalo, tedy oscarová nominace a následné zklamání, že nebyla proměněna, je něco, co už se nedá kontrolovat.

"Kdyby tehdy nebyl ve hře Tygr a drak, Hřebejkův film by vyhrál. O jiném než o těchto dvou filmech se vůbec neuvažovalo, to vím naprosto bezpečně," opsal Friedman skutečnost, že nakonec první může být vždycky jen jeden.

Nicméně od té doby už vzal pod svá americky rozložitá křídla ještě Babí léto, Pupendo a Želary, přičemž se netají tím, že když člověk začne spolupracovat s jednou skupinou lidí, má s ní úspěch a dobře se jim spolu dělá, hraje to dost podstatnou roli. Že ale není jediná a zásadní, o tom svědčí i to, že pod Michálkovým Babím létem je jako producent podepsán Jaroslav Bouček.

Na obchodování s českými filmy se podle něj dá vydělat. Například film Musíme si pomáhat byl prodán do čtyř desítek zemí. Před šesti týdny ho uvedl do argentinských kin, promítá se na Novém Zélandu, v Austrálii a Chile, bude uveden v Japonsku, Mexiku i Anglii. Dvě kopie Babího léta měly koncem srpna premiéru v americké distribuci. Čtrnáct týdnů se úspěšně hrají v Izraeli a začátkem roku startují v Německu.

Kromě české kinematografie se Friedman přednostně stará ještě o argentinskou. "U obou je nějaká chemie, spojení na určitý druh humoru, pohled na svět i na život," vysvětlil Friedman a dodal, že zároveň se ale snaží sledovat celý neamerický filmový svět a obchodovat s tím nejlepším, co je k mání.

Amerika je měřítkem úspěšnosti

"Samozřejmě mívám noční můru, že někde na světě vznikl naprosto úžasný film a já o něm nevím, ale tomu se nedá čelit ničím jiným, než sledováním festivalové nabídky - mimochodem za jeden z nejpodstatnějších v tomto směru považuji festival v Torontu - , sháněním informací a trochu i vírou na náhodu," řekl Friedman a připomněl, že pracuje v tom zhruba jednom procentu filmového byznysu, který se odehrává mimo velká studia.

"Podstatné pro mou práci je, odhadnout správně šance toho kterého českého filmu v zahraničí. Jsem okno, přes které se svět dívá na český film. Nejen Amerika, ale i Peru, Japonsko, Tchaj-wan. Přesto je podstatné sehnat amerického distributora, který film dostane na trh, k divákům. Málo platné, Amerika je považována za fenomén, za měřítko úspěšnosti."