Herec pocházející z Caen vstoupil do filmu v Chabrolově dramatu Betty (1992) a prvního úspěchu se dočkal ve snímku Pravda, jestliže lžu (1997), a především hlavně rolí Pascala Manise v policejní trilogii Lucase Belvauxe. Hrál i v Bessonově Angelu-A (2005) a na karlovarském festivalu běžely hned dvě novinky ZabijákCow-boy.

V debutu bývalého kritika Cahiers du cinéma Cédrica Angera Zabiják, uvedeného v karlovarské sekci Dny kritiků Variety, jste ztělesnil byznysmena, který zjistí, že si na něj kdosi najal profesionálního zabijáka. Jaký je to podle vás film?

Ve francouzské kinematografii už nemáme mnoho původních žánrových thrillerů a gangsterek jako kdysi – převážně se kopíruje americká tvorba, přejímají se cizí žánry, například horory. Ale v Zabijákovi šlo o něco jiného. Představuji muže obchodu, moci, který má všechno, co by potřeboval, třebaže se mu všechno rozpadá pod rukama. Přitom jediné, na čem mu opravdu záleží, je malá dcera. Pokusí se tedy získat pár dnů odkladu své smrti... Jde zároveň o reflexi žánru.

Ve filmu Cow-boy Benoita Mariage představujete únosce školního autobusu a radikálního revolucionáře ze 60. let Lucu Sacchiho, který se po dvaceti letech živí jako gigolo.

Tahle tragikomedie účtuje s revolučními lety šedesátými, lépe řečeno s lidmi, kteří dávné ideály stále nosí v sobě. Všichni už zestárli, ale stále by měli chuť vylézt na pódium a něco velkého vykonat. Jenže všechno bývá obvykle jinak, než by si to představovali. Živí se jako gigolo atd... Byla to tehdy šílená doba. Vy jste v Praze a v tehdejším Československu žili v totalitním režimu, v socialismu, zatímco v Paříži chodili demonstranti s rudými vlajkami – a někteří lidi by jimi mávali i dnes. Jsou tací, kteří stále musí s něčím bojovat, něčím se naplňovat. Fajn, ať tedy bojují, ale jednou by už taky mohli dobojovat. Brát život s nadhledem.

Mezinárodní pozornost vzbudil loni nostalgický remake filmu Jeana-Pierra Melvilla z roku 1966 Druhý dech, který natočil Alain Corneau s vámi, Monicou Belluchiovou a Danielem Auteillem.

Domnívám se, že to vzniklo z lásky k filmu, k Melvillovi, ke starým poctivým gangsterkám, jaké dnes už v kinech nevidíte. Nešlo o nostalgii, ale spíše o obdiv k té době.

Co musí v sobě obsahovat pořádná gangsterka – jak se říká ve Francii – film polar?

Budete se divit, ale v první řadě je důležitá samotná postava policajta, který by neměl být černobílý. Naopak v nejlepších kriminálkách se objevují muži zákona jako vnitřně nalomené, zraněné, lidsky nejednoznačné osobnosti. Právě kvůli takovým postavám, jaké ztělesnili Lino Ventura, Paul Norris, si takové filmy zamilujeme.

Jaký byl váš policajt Pascal Manise v ceněné trilogii Úžasný pár, Kobyla a Po životě Lucase Belvauxe?

Snad i on byl tak celistvou, byť velmi neobvyklou postavou. Tenhle v jistém smyslu jednoduchý pěšák v životě nepoznal nic jiného než svět placatých čepic, kriminálníků, výslechů, protokolů. Nakonec i z jeho ženy se stane narkomanka. A co na to on? Chtěl by jí pomoct, ale neví si s tím rady. Je pouhým poldou. Umí akorát manželku zavřít doma na klíč, aby se nemohla vypravit za dealery.

Jaký je Lucas Belvaux, jehož film Právo nejslabšího byl loni uveden v canneské soutěži?

Zrovna nedávno byl u mě na večeři. Velmi rád si s ním povídám i pracuji. Někteří lidé kolem filmu bývají dost namyšlení, chovají se afektovaně, uměle, jestli mi rozumíte – nikoli ale Lucas. Je zcela prostý, na nic si nehraje. Například nerozděluje herce na hvězdy a nehvězdy… Ke všem se chová stejně.

Na festivalu francouzského filmu jsme loni v listopadu mohli vidět film Emanuelle Cuauové Pěkně děkuji, v němž sledujeme absurdní komedii pádu člověka, který postupně přichází o všechno.

Postupně se přehrávám do více komediálních rolí, ale baví mě to, když mohu hrát komedii ve zcela vážném filmu, jako to bylo v tomhle případě. Když se díváte na ty situace, je to vlastně legrace, ale celý příběh už legrační není. Vypovídá o tom, v jak křehkém světě žijeme, jak můžete kvůli jednomu nedopalku skončit za mřížemi, přijít o práci a málem i o manželku. Represivní systém je tak nemilosrdný.

Ve filmu Andrého Techiného Čas, který mění, jste si zahrál manžela Catherine Deneuveové. Jak se vám s ní hrálo?

Na začátku jsem panikařil, měl jsem z ní obrovskou trému. Ale jenom jsme se trochu seznámili, šlo to dobře. Ona ví, že je Catherine Deneuveová, a všichni kolem si toho jsou dobře vědomi. Ale je také velmi okouzlující dámou, se kterou zažijete mnoho zábavy. Kolem natáčení jsme si navzájem vykali, ale přitom před kamerou jsme si měli říkat drahoušku – cherie. A musím říct, že jsem si to docela užíval. Říkal jsem jí drahoušku rád.

Naproti tomu film Claire Simonové To pálí je v podstatě feministický, jde o příběh mladé dívky, nešťastně zamilované do ženatého požárníka, kvůli němuž zapálí les.

Ano, ale to, že je feministický, mi došlo až později. Ale takové už je povolání herce. Občas si dopředu ani nedovedete dobře představit, čemu jste se upsal. Režiséři vás používají pro svoje představy. Tak to zkrátka je.