Vymodeloval zelináře, který se stále nemůže vzpamatovat z rozchodu se svou láskou, vysokoškolského profesora, jenž se beznadějně zamiluje do studentky, nesmělou a nesebevědomou sociální pracovnici se třemi dětmi, jejíž bratr se chystá na transplantaci srdce, imigranta a ještě několik dalších.

Jak vidno, některé z mikropříběhů balancují na hranici klišé, ale režisér se z tohoto nebezpečí vždy dokázal dostat civilností svého snímání a především tím, že když už je toho příliš, znovu zaměří pozornost zpět na město nad Seinou.

Filmové mozaiky mají jednu zásadní nevýhodu

Na jeho lidovější části, na centrum v čele s obligátní Eiffelovkou (která nemůže chybět snad v žádném francouzském snímku), ale především se mu daří vypíchnout její příslovečnou atmosféru. Kdo někdy byl v Paříži a nechal se jí okouzlit, tomu to k silnému zážitku z kina bude stačit. Ostatním ale ne.

Filmové mozaiky mají jednu zásadní nevýhodu, musí u svých postav ve zkratce zaznamenat aspoň nějaký znatelný charakterový výraz či oblouk, popsat jejich příběh v pár záběrech tak, aby měl přesně podle Aristotelova schématu expozici, kolizi, krizi, peripetii i katastrofu, nebo alespoň část z toho.

To se Klapischovi moc nedaří, i proto, že postav je příliš mnoho. Takže když pak jedna z nich umírá, divák k ní nemá vybudovaný žádný vztah a jen krčí rameny. Žádné slzy, žádné emoce.

Režisér navíc nedává moc prostoru ani humoru. Jeho film je sice francouzsky milý, ale bez ostřejších hrotů, zásadnějších scén i výbuchů smíchu. Ani střetávání jednotlivých hrdinů nemá punc osudové nevyhnutelnosti, který tento typ scénářů vyžaduje. Diváka nemá co chytit, lidově řečeno, za pačesy.

To je Paříž, člověk není nikdy spokojený

Hned po Paříži dostává na plátně nejvíc prostoru Romain Duris, idol holčičích srdcí, který s Klapischem natočil třeba i u nás známou dvojici filmů o fenoménu studentských zahraničních pobytů – Erasmus a spol. a Erasmus 2. Na jeho těžce nemocného Pierra ale scenárista nachystal jednu past, většinou je na plátně se svojí filmovou sestrou.

A tu hraje herečka kvalitativně o několik tříd výše, perla současné francouzské kinematografie Juliette Binocheová. Ta jediná z hereckého ansámblu si totiž může dovolit nabídnout své postavě ještě něco navíc. Její gesta i výraz v kombinaci s nesmělostí jsou odzbrojující. Bohužel je ale její herecký koncert většinou sólový. „To je Paříž, člověk není nikdy spokojený,“ praví se v závěru snímku.

Mohlo to být klidně rýpnutí do recenzentů, ale jedno se musí přes všechny výhrady Klapischovi nechat. Natočil svůj film o svém městě, kterému dal dostatek prostoru a nechal ho na plátně vyniknout. A když budete tenhle snímek brát spíše jako milou a hezkou pohlednici než jako filmový román, budete spokojeni.

Paříž
Francie 2008, 130 min.
Režie a scénář: Cédric Klapisch, kamera: Christophe Beaucarne, hrají: Juliette Binocheová, Romain Duris, Albert Dupontel.