Prvotina romského spisovatele Matéo Maximoffa (1917– 1999), jeden z prvních romských románů vůbec (podle autorky doslovu Heleny Sadílkové) nemohla ovšem ani náhodou ujít pozornosti Mileny Hübschmannové, která romským studiím zasvětila život.

Matéo Maximoff jí v roce 1997 řekl: Kdyby Romové uměli psát, svět by byl zaplaven romskými spisovateli. Třeba jen ty fantastické historky, které tak barvitě a napínavě vyprávěli moji strýcové o životě v Rusku!

Ke psaní se dostal za katrem

I autorův život stojí za vyprávění. Narodil se do rodiny kalderašských Romů, kteří kočovali převážně po Francii a živili se kotlářstvím. Když mu bylo dvacet, připletl se do krvavé (tehdy dost běžné) bitky mezi dvěma rody, v níž zahynuli tři jeho příbuzní.

Náhoda nebo sudba mu ve vězení přidělila advokáta, který gramotnému Romovi (to tehdy běžné nebylo) navrhl, aby celou událost ve vězeňském sešitu popsal. A tak v něm objevil budoucího spisovatele. Za pouhý měsíc ve vazbě vznikla Sudba ursitorů, kterou vydalo v roce 1946 slovutné nakladatelství Flammarion, a byla přeložena do patnácti jazyků.

Předurčuje každému Romovi při narození i den smrti

Řeklo by se, že život napsal příběh jako pohádku se šťastným koncem. Román vycházející z orální cikánské tradice je ovšem bližší chmurné zákonitosti mýtu než pohádce. Proroctví vyslovené hned na počátku příběhu ursitory – sudičskými anděly – předurčuje každému Romovi při narození i den smrti.

Taková věštba i kletba provází i mladého Arnika, hrdinu tohoto barvitého vyprávění, určeného spíše Neromům, jak o tom svědčí detailní popisy etnografických zvláštností.

I když děj možná zapomenu, zůstane mi v paměti, že marime – vyobcování z kmene – je horší než smrt, že nakreslit rukou do vzduchu obraz Panny Marie je znamením přísahy a že při pravém cikánském souboji mají oba soupeři v pravé ruce bič, v levé dýku a bojují, dokud jeden z nich nepadne mrtev k zemi.

A že naše ležérní tak to chodí… zde má neodvolatelnou podobu sudby.