V králičím zůstáváte spolu s Paolem Mancinim celý film, to asi nebylo úplně příjemné...

Bylo to děsný! My už ty kostýmy používáme k různým účelům asi deset let. Máme celou sadu, některé z nich jsou pocákané krví a některé, mezi námi, taky dost smrdí. Ne, příjemné to rozhodně nebylo.

Nebojíte se, že…

Moment, že vám do toho skáču. Kolik filmů se u vás za rok natočí?

Něco přes dvacet.

A kolik z nich je dobrých?

Pár snad ano.

V Kanadě je to v tom případě horší, za poslední rok tam nevznikl ani jeden slušný film. Vlastně, ten náš dobrý je. Tak napište, že se v Kanadě natočí pouze jeden dobrý film za rok...

Nebojíte se, že všechny ty legrácky, které ve filmu máte – růžoví králíci, létající čokoláda, sponzorované sebevraždy – zakryjí skutečnou myšlenku Hanka a Mika?

Ano, bojím se toho. Už proto, že typická reakce diváka na náš film je: Myslel jsem, že to bude hloupý, ale… Pak nás chválí a říkají, jak se jim to líbilo, ale ta úvodní věta tam pořád je. Jednáme teď s americkým distributorem o podobě plakátu a obalu na DVD a oni se to pochopitelné snaží udělat co nejšílenější. My je krotíme, máme z toho strach.

  

A co je tedy jádrem vašeho příběhu?

Vtípky opravdu ne! Zabýváme se tím, co s přátelstvím dvou kamarádů udělá, když oba ztratí práci, kterou dělají celý život, a postupně zjišťují, že nic jiného ani dělat nemohou.

Sociální drama, akorát jsou hlavní hrdinové králíci.

Tak nějak jsme to mysleli. Víte, my točíme svého druhu pohádky pro dospělé. Máme rádi filmy, které odrážejí realitu, ale nebojíme se do nich vkládat i něco ze snového světa. Třeba velikonoční králíky.

S režisérem Matthiewem Klinckem a hercem Mancinim tvoříte poměrně svéráznou nezávislou filmařskou skupinu. Kdy jste se dali dohromady?

Už v dětství. Mohlo nám být tak třináct... Všichni jsme patřili do skupiny výrostků, co se poflakovali s kamerou po sousedství a nakukovali do popelnic.

  

Z toho asi rodiče neměli radost...

To teda ne. Navíc polovina mé rodiny jsou učitelé a učitelky, takže představa, že místo biflování někde ve sklepě stříhám materiál, co zbytek dne sbírám po ulicích, jim nepřišla úplně v pohodě. Já měl naštěstí výhodu, že jsem se dobře učil.

  

Vyrostl z vaší „skupiny výrostků“ ještě nějaký další filmař?

Kdepak, jen my tři. Ale to je slušné skóre, ne?