Petr Korč, předseda Rady Asociace českých filmových klubů k tomu říká: „Ještě před týdnem jsme ani netušili, kolik účastníků letos přilákáme. Mnozí diváci totiž čekali s akreditací na poslední chvíli či se dokonce akreditovali až po příjezdu do Uherského Hradiště. Prioritní je pro nás pohodlí přítomných a očekávaných návštěvníků, proto musíme vyhlásit stop dalším akreditacím.“

Proč jste hasiči, proč...? 

Ve švech praskají nejen ubytovací kapacity, vinárničky, stany v sadech za kinem Hvězda a od slunné neděle i bazény. Plné lidí, studentů, klubistů, filmových kritiků, profesionálů a dovolenkářů jsou neustále i chodby a přísálí v kinech. Neboť vedle uvaděčů, pracovníků produkce, kuchařů a překladatelů se do práce obuli řádně i hradišťští hasiči. Takže místo toho, aby v nastávajících vedrech vyhlíželi požár a hasili pod stromy pořádnou žízeň, obcházejí kina.

Jejich bedliví pracovníci zakázali to, co je běžně tolerované na karlovarském festivalu a co patřilo po léta k nezanedbatelnému koloritu hradišťské filmovky – možnost sedět v případě plného sálu i mimo sedačky, na zemi, na schodech atd... Takže kolem osmé hodiny večer se jen velmi těžko dostanete do kina, pokud si včas nestoupnete do fronty, obléhající kinosály. Takže páni požárníci děkujeme, ale chtělo by to spíše trochu studené sprchy na ty správné hlavy.

Truc podnik v Písku? 

Naopak svých ambicí a cílů se nevzdává skupina kolem Jiřího Králíka a Michaela Havase. Den před zahájení LFŠ oznámila svůj konkurenční plán uspořádat příští rok letní filmovou akci s název Festival nad řekou v Písku, které je kupodivu partnerským městem Uherského Hradiště. „Rada města Písku vyjádřila podporu uspořádat první ročník filmového festivalu,“ uvedl Havas bez dalších podrobností ohledně výše případných městských dotací či termínu konání. Mezi hlavními programovými cykly by se mohly objevit filmy s kafkovskou tématikou, retrospektiva argentinského filmu, přehlídka české kinematografie 60. let či připomenutí filmů malých zemí, například Tibetu. Takže uvidíme, co bude z další králíkoviny.

Palestinská šikana i svatba 

To už letos do Uherského Hradiště přicestoval palestinský filmař Michel Khleifi, který zde v rámci sekce věnované dialogům blízkovýchodního konfliktu uvádí několik svých filmů, ukazujících geografické i civilizační ohnisko věčného napětí trochu z jiného úhlu než v televizním zpravodajstvím. Dokumentuje dennodenní šikanu izraelských vojáků, jíž jsou vystaveny Palestinci, a odkrývá všední (někdy dokumentárně) i lidskou stránku jejich života v okupaci.

Palestinské drama Svatba v Galileji Michela Khleifiho načrtá blízkovýchodní konflikt na půdorysu tradičního obřadu.Palestinské drama Svatba v Galileji Michela Khleifiho načrtá blízkovýchodní konflikt na půdorysu tradičního obřadu. Foto LFŠ.

Asi nejlepší je jeho Svatba v Galileji z roku, která byla ve své době, na konci osmdesátých let, uvedena i na festivalu v Cannes. Přesné podobenství tradiční palestinské svatby, na kterou jsou nuceně pozváni i izraelští vojáci (a tajní agenti), líčí nadcházející hodiny živočišného třeštění i slavnostního zpívání pro nastávající, které na okamžik spojí ke stolům všechny na té svaté galilejské zemi, rozdělené odvěkým konfliktem. Ve skutečnosti pod povrchem neustále doutná konflikt, vzájemné podezírání, jemuž se lze postavit jedině humorem. Mladíci už připravují atentát – byť ve vlastním domě se svými příbuznými. Drama slepé nenávisti, nedůvěry i agrese odkrývá i mučenou rodinu, jejíž otec znásilňoval vlastního syna. Ale násilí není řešením ničeho, zazní na závěr filmu.

Mužský absurdistán 

V Hradišti je už také očekávaný filmař Veit Helmer, který je příkladem koktailu filmu a magie na německý způsob. Spolupracoval například s Emirem Kusturicou, na letošní filmovce uvádí v distribuční předpremiéře například film Absurdistán, jehož inspirací byla jedna novinová zpráva z východu Turecka. Po vzoru antického dramatu Lysistraté tu odmítají ženy plnit své manželské povinnosti, aby zachránily svět – byť v tomto případě přiměly líné muže jen spravit místní studnu. Naopak nepříliš úspěšně magický se ukázal být maďarsko-francouzský film Šimon kouzelník Ildikó Enyediové, jež horko těžko oživuje v postavě senzibila, lapeného v osidlech moderního světa, prapůvodní lidskou magii, kterou jsme dávno ztratili.

O dost zajímavější a také civilnější byl polský magický film Fígle Andrzeje Jakimowského, uvedený loni na MFF v Benátkách, v němž najdeme další tak trochu negativní, trochu "absurdní" mužské postavy. Načrtává křehký příběh malého kluka a jeho sedmnáctileté sestry, které dávno opustil jejich otec. Zatímco sestra běhá za velkýma klukama, malý Stefek propadá svým vnitřním fantaziím a za pomoci naivních, nevinných kouzel se snaží zachránit svou rodinu.