Váš film lze chápat jako ohlas francouzských společenských komedií s představiteli různých sociálních vrstev a s melodramatickou zápletkou. Mě osobně napadl Renoirův film Pravidla hry, kde také všichni před sebou hrají své hry, až najednou vypadnou z role a musejí být alespoň na chvíli opravdoví.

Je pro mě velkou ctí, že to srovnáváte s tak klasickým dílem Jeana Renoira, který patří mezi mé úplně nejoblíbenější filmy. Sám bych se rád počítal k linii Françoise Truffauta či Claudea Sauteta, kteří se dívali na svět a na lidský koloběh s určitým celistvým entomologickým zájmem.

Chápali všechny naše rozpory, lži, pravdy – kvůli nim jsem se zamiloval do filmu. Víte, co je na světě nejhorší? Že každý má nějaké své důvody, svou pravdu. To říkal Jean Renoir. Film Skoro celá pravda vychází z předlohy Američana Stephena McCauleyho. Jde tam o to, kdy před druhými hrajeme komedii a kdy jsme sami sebou. A co je vlastně lepší. Jestli lež nemůže být někdy milosrdnější než pravda, zatímco pravda dokáže šeredně ublížit...

Životopisec Vincent ve filmu pátrá po pravdě ohledně života fiktivní jazzové zpěvačky ze 60. let Pauliny Andertonové.

Ve skutečnosti jde ale o „pravdu“ všech ostatních, třeba nespokojené Anny vdané za Thomase, jenž projevuje naopak sympatie ke Caroline. Ta je druhou manželkou Marca, jenže se zase pokouší svést svou první ženu. Zápletka s Pauline Andertonovou posloužila jako záminka, abych rozehrál lidskou komedii našich vztahů, které dohromady tvoří skládačku těch nejobyčejnějších životů, našich lidských slabostí nebo sympatií. Postupně všichni odpadají, až zbudou pouze dva: Anna (Karin Viardová) a Vincent (André Dussolier).

Ocitnou se spolu na samotě, kde už si nemusí na nic hrát. Místo toho spolu prožijí krátký okamžik lásky, tedy lásky bez sexu vzhledem k tomu, že on je homosexuál a ona vdaná žena. Ale nakonec ať si divák představuje, co chce…

Sam Karmann a v pozadí jeho žena Katherin OlsonSam Karmann a v pozadí jeho žena Katherin Olsonfoto: Právo/Lukáš Táborský

Co si myslíte o nevěře? Nevypadá to, že byste postavám dával nějaké domácí úkoly z morálky a věrnosti.

Nerad dávám lekce divákovi, raději nechávám na něm samotném, ať si udělá svůj názor. Tento film snad promlouvá o našich malých i velkých lžích, jimiž žijeme. Každý z nás se musí denně rozhodovat, co je pro něj velkou a co malou lží. Co bere jako pravdu a co jen přibližnou pravdu – a potom s tím musí umět žít. Je snadnější si na všechno najít odpověď, ale život bývá složitější. Nevěra je otázkou každého, nelze ji jednoznačně soudit. Pro někoho představuje obrovskou zradu, jiný se nad to dovede povznést.

Pikantním na vašem milostném mnohoúhelníku je fakt, že postava Andrého Dussoliera je homosexuál. Kdy začali být homosexuálové ve Francii tolerantněji přijímáni?

Domnívám se, že zásadní zlom nastal kolem roku 1968. Do té doby byli považováni málem za zločince, kolem toho se zcela mlčelo. Od konce 60. let začali získávat svobodu. Dnes lze říct, že si každý může svobodně vybrat.

Přišlo mi chytré obsazení filmu – zatímco Karin Viardová působí v hlavní ženské roli televizní producentky a nešťastné manželky až mužsky, André Dussolier se jako homosexuál chová dost, stereotypně řečeno, žensky. Jak obsazujete herce?

Dobré obsazení připomíná přesně ušitý kostým na tělo. Jak víte, sám pocházím z hereckého prostředí a řadu z nich znám stále velmi dobře, což je u této práce neocenitelnou výhodou. Rozumím jim, vím, co oni očekávají, jak přemýšlejí. Hned od začátku jsem chtěl točit s Karim Viardovou. André Dussoliera jsem si naopak vybral proto, abych měl v ansámblu zastoupeny všechny generace. A Brigitte Cattillonová nebo Julia Delarmeová byly ve filmu vynikající.

Co se změnilo ve francouzském herectví za 30 let, co se pohybujete u filmu?

Těžko říct, možná částečnou změnu přinesl nástup žen k filmu, ale také to, že se z mnoha herců nebo hereček stali filmaři. Mám na mysli třeba Josiane Balaskovou, Zabou Breitmanovou a další. Obávám se, že samotní filmoví režiséři bez herecké průpravy neumí dobře vést herce, protože neprošli skutečnou školou divadla. Takže není podle mého názoru divu, že ve filmech, které režírují sami herci, vidíte tak dobré herecké výkony.

Vy jste byl komediální herec, může člověka komedie bavit ještě i po třiceti letech?

Jsem nadšený, když mohu natáčet komedii. Mám rád všechny hry a legrácky herců, kteří se najednou chovají jako malé děti. Na druhou stranu natáčení filmu je natolik vážná věc, že už vám nezbývá ani humor a potřebná lehkost. Takže samotnému se mi moc nedaří hrát ve vlastních filmech, ale stále se rád vyřádím, když mě obsadí nějaký můj kolega…