Článek
Waits vydal první desku počátkem sedmdesátých let. Už tehdy byl úspěch jeho alba Closing Time považován za překvapivý, protože Waits ani v nejmenším nesledoval aktuální trendy. To mu zůstalo, módní vlny ho nechávají klidnými, má vlastní pojetí, jemuž zůstává věrný.
To se prokázalo i v Kongresovém centru, kde nabídl osobitou směs blues a brechtovskoweillovského divadelního písničkářství, ve kterém se objevovaly i ohlasy španělského flamenka, country nebo třeba polky a tklivé balady, jako bylo Innocent When You Dream. Oproti deskám z posledních let byla hudba na koncertě ale přece jen o něco přístupnější, ne tak syrová a rozervaná a oholená na kost. Motivy muzikanti stačili i rozvinout a nepůsobily jen nahozeně nedořečené.
Waitsův pěvecký projev však byl naživo ještě syrovější, jeho chraplák přecházející v kašlavý šepot nebo bluesové shouterství jen v pár baladách vystřídal melodický zpěv. A to ještě často ve zpěvu přecházel do přehrávání, jako by parodoval naparující se hrdinský baryton. Divadelní tradice kabaretů jej hodně ovlivnila, což bylo patrné hned od jeho příchodu, kdy na malinkém vyvýšeném pódiu divokým dupáním vířil prach, jako by dával najevo, že patří do jiné doby.
A na konci na sebe nechal padat zlatavé konfetky. Waits, který se objevil v několika filmech Jima Jarmushe, je skutečný entertainer z doby, kdy se toto slovo ještě nepřekládalo hrozivým výrazem bavič a neznamenalo prvoplánový útok na bránici a la Kameňák ani ulepenou oslizlou lascivnost.
foto: Právo/Petr Hloušek
Waits ale současně hodně čerpá z bluesové tradice, pro kterou také bylo typické vyprávění příběhů. Není to však patrné jen v samotných textech, ale i jejich expresivním podání. Vystoupení potvrdilo, že po Captainu Beefheartovi je jedním z mála skutečné originálních bílých bluesových zpěváků.
Téměř 2 700 diváků koncert nadchl, i když někteří se museli vracet pro doklady, protože bez nich by se nedostali dovnitř. Lístky byly na jméno, aby se k nim nedostali překupníci a nevykoupili je zahraniční zájemci. I tak bylo cizinců v bývalém Paláci kultury hodně.
Koncert však dal zapomenout na fronty u vchodu, kvůli nimž se začátek zpozdil o hodinu. Waits sice hodně čerpal z alb z nového tisíciletí, zejména z The Mule Variation (mj. Get Behind The Mule, Black Market Baby, Eyeball Kid), ale dost se vracel i do minulosti, i když úvod obstarala už tradičně Lucinda, smíchaná ovšem s dalšími dvěma skladbami. Zaznělo hned několik písní z alba Rain Dogs z roku 1985 včetně titulní.
Koncert ukázal, že i v době vlády marketingu se může prosadit originalita, která popírá všechny stávající zákonitosti showbusinessu. Naštěstí, protože jinak by už nebylo na co chodit.
foto: Právo/Petr Hloušek