Kdo však jednou propadne kouzlu jeho songů, namíchaných ze splínu, iluzí a funebráckých historek, tomu není pomoci. Nadcházející první dva Waitsovy koncerty v Praze znamenají pro jeho fanoušky obrovskou událost. S minikytarou či megafonem, s buřinkou či maskou čertíka, chroptící Waits potěší milovníky poťouchlých nálad.

Hudebně jeho produkce představuje hutnou kombinaci šansonu, blues, jazzu a experimentálních prvků, často hraničící s industriální hudbou. Texty vyprávějí o bizarních lidských osudech a charakterech.

V Praze vystoupí 21. a 22. července v rámci turné Glitter and Doom. Brutálně hrubý zvuk Waits rozvíjí už přes 20 let, od alba Swordfishtrombones (1983). A na desce Real Gone z roku 2004 například nahradil klávesy škrábáním gramofonových desek (takzvaný scratching), které realizuje jeho syn Casey.

Waits je individualita

V časech korálkových hippies uctíval barové baviče a před publikem smekal omšelou tuláckou hučku. V letech blouznění nových romantiků vyrukoval s formálně destruovanou hudbou plnou skřípotu. A do doby moderních nahrávacích technologií se vrátil s albem nahraným ve starém kurníku na dva mikrofony a vydaným u nezávislé punkové firmy.

Jeho filmové postavy si také žijí vlastním životem. Vždycky je to nějaký ten notorický desperát či zkrachovalá existence s drsným kouzlem. Obsazují ho kamarádi Francis Ford Coppola (Drákula, Outsiders, Dravé ryby a Cotton Club), Jim Jarmusch (Tajuplný vlak, Mimo zákon a Kafe a cigára), objevil se ve filmu Terryho Gilliama Král rybář, ve sci-fi Wima Wenderse Až na konec světa či v Prostřizích Roberta Altmana.

"Mám rád podivnosti, absurdní věci," říká Waits, který žije s manželkou, spisovatelkou a novinářkou Kathleen Brennanovou, a třemi dětmi v Sonomě v Kalifornii.

"Mám poznámkový blok plný tajuplných faktů. Například když useknete hlavu švábovi, tak nezemře. Dokáže žít ještě pár týdnů bez hlavy." Waitsův otec má skotské a irské předky, matka má kořeny v Norsku, oba byli učitelé. Rozvedli se, když mu bylo deset (narodil se 7. prosince 1949 v kalifornském městečku Pomona).

Dostal nabídku dělat předskokana Franku Zappovi

Od čtrnácti se protloukal Kalifornií a střídal spousty zaměstnání - hasič, zmrzlinář, taxikář, barman, myl nádobí a auta. V roce 1972 jako vyhazovač u jednoho ze sandiegských klubů mezi vystoupeními bavil dav svými songy. Dostal nabídku dělat předskokana Franku Zappovi.

V roce 1973 mu vyšla první deska Closing Time s netypicky téměř folkovým zvukem. Další alba ze 70. let - The Heart of Saturday Night, Nighthawks at the Dinner, Small Change, Foreign Affairs a Blue Valentine - již dávala tušit jedinečnost jeho produkce. V té době Waits hodně kouřil, hodně pil, žil po motelech a taky začal hrát ve filmech.

Na albech Swordfishtrombones a Rain Dogs pak rozjel silně experimentální sound. "Myslím, že je jediný důvod proč psát nové písně: máte po krk těch starých," prohlašuje Waits. Turné z roku 1997 Big Time, z něhož vyšla první live deska se stejnojmenným názvem, zpracoval Jim Jarmusch do netradičního dokumentu.

"Některé písně se stanou součástí mě a některé se prostě obnosí, jako starý svetr." Na posledním albu Orphans (Brawlers, Bawlers, Bastards) z roku 2006 podtrhl Waits účet ze své víc než třicetileté kariéry.

Co je snem Tomyho Waitse?

Nahrávky znějí jako z nějaké zaplivané, zahulené putyky někdy nad ránem, jsou však zcela autentické a přitom současné. A na otázku, co je pro něj nebe, Waits jednou odpověděl: "Být se svou ženou a konvicí kafe na silnici číslo 66, laciná kytara, magneťák z frcu v Motelu 6 a auto, který dobře jezdí, zaparkovaný u dveří."