Ten festival je zadarmo. Proč?

Chceme přilákat co nejvíc lidí. Každé malé město například v Itálii, kterou miluji, má svůj festival. Tady to chybělo, a přitom kulisa náměstí je úchvatná. Chci, abychom se zařadili tam, kde jsme už dávno měli být, jen nás někdo nepustil ze startovní čáry. Před třemi roky mi říkali, že jsem se zbláznil, protože nikdo nepřijde, jazz tady nikoho nezajímá. Loni nás poslouchalo čtyřicet tisíc lidí.

Jakou hudbu jste kolem sebe slyšel, když jste byl malý?

Maminka mi zpívala všechny věci, které se hrály v rádiu, třeba Šlitra s Suchého, nejsem odkojený lidovou hudbou. Miloval jsem Václava Neckáře. V šesti letech jsem začal hrát na housle, vydržel jsem devět let. Když mi bylo třináct, zbláznil jsem se do kytary. Stalo se to na pionýrském táboře, kde mě ohromil hrou na kytaru Petr Škrabák.

Bylo mu asi sedmnáct, hrál Beatles, Stouny, byl v kapele Impuls a u Jirky Stivína. Doma ležela kytara z roku 1930, tak jsem neváhal. Takové momenty rozhodují. V šestnácti jsem housle úplně odložil a začal jsem chodit na hodiny k Jiřímu Dobešovi. Když jsem se učil nějakou píseň, nešel jsem třeba dva dny do školy.

V devatenácti jste emigroval do Švédska. Nebál jste se?

Bál jsem se. Ale poznal jsem tady spoustu lidí, kteří mi vyprávěli, jak mohli být dobří, kdyby… A já jsem chtěl, aby v mém životě nebylo žádné kdyby. Kdybych tady zůstal, nebylo by to pro mě dobré. Když letos v lednu přijel do jazzového klubu v New Yorku prezident Václav Klaus, řekl mi – Až budeš v Praze, zastav se na kafe.

Uvědomil jsem si, že už jsem na Hradě byl v sedmnácti letech. Tehdy jsem nedostal výjezdní doložku do Německa, tak jsem se odvolal a přišla záporná odpověď s tím, že proti tomuto rozhodnutí už není odvolání. Ale já věděl, že se vždycky můžete ještě odvolat k prezidentu republiky. Tak jsem to udělal a pak jsem ještě pořád volal do prezidentské kanceláře, jestli to už dostali.

Jak to dopadlo?

Pozvali si mě tam a dvě mladé holky mi přečetly větu na mé žádosti – Není v zájmu státu, aby vycestoval. Řekl jsem jim, že nechápu proč, že studuji na gymnáziu, nemám žádný průšvih, ale ony mě vyhodily. Šel jsem Nerudovou ulicí dolů a řekl jsem si, že tady nechci být. Četl jsem tehdy Platona, Sokrata, byl jsem vnímavý a věděl jsem, že tohle pro mě není. A to kafe mě teprve čeká, protože pan prezident není úplně fit.

Nikdy jste neměl chuť se vrátit?

Odešel jsem velmi mladý a měl jsem štěstí na lidi. Když se mě někdo ptá, jaký je svět, říkám, že je plný dobrých lidí. Svoji ženu jsem potkal tři měsíce poté, co jsem odjel do Švédska. Není vůbec jednoduché potkat někoho, s kým můžete být celý život, zvlášť když není z vaší kultury.

V New Yorku jsem potkal Johna Scofielda, skamarádili jsme se a začal jsem u něj studovat. Když se narodila dcera, poslal jí svetr. Nikdy jsem nezapomněl, že jsem ten kluk z Biskupské ulice, ale nevrátím se, protože rodinu mám v Americe a celý můj život je už úplně někde jinde.

Proč se kluk z Biskupské ulice dá zrovna na jazz?

Protože ho miluji, rock’n’roll mám také rád, ale v jazzu je ještě něco víc. Improvizace, svoboda, i když všechno má své hranice, svůj řád. Nejdůležitější je příprava. Na svobodu musí být člověk připravený.

Řídíte se intuicí?

Intuice je také důležitá a máme ji všichni, jen se někteří intuicí bojí řídit, aby to nedopadlo špatně. Já jsem za ní vždycky šel. Když mě po pěti letech ve Švédsku uznali za umělce a od té chvíle by mi šel plat, aniž bych dál udělal něco nového, odjel jsem do Ameriky. Mnozí si mysleli, že jsem blázen.

Máte nějaké nesplněné přání?

No, když mi bylo deset, chtěl jsem být archeolog. Četl jsem knížky, studoval jsem to, ale jsem jazzový muzikant. Před pěti lety jsem na Šumavě našel chalupu, která je dvě stě let stará, a tam já si vlastně na archeologa hraju.

Jste šťastný?

Hrát tuhle hudbu je droga a účinky jsou podobné. Nechci říct, že jsem šťastný, to zní banálně, ale je to prý jako si píchnout heroin. Vlastně nejste na tomhle světě, dostanete se jinam. Pak koncert najednou skončí a vy jste úplně vyřízený a spokojený.