Knížka Zpověď, kterou nyní vydal Multisonic, vznikla podle vyprávění na CD. V čem je jiná než 3x18 nebo Esence?

Existuje kouzlo tištěného. Když něco řeknete a napíšete, je to zajímavé, ale když je to vytištěno, všechno dostává jinou dimenzi. Mluvená a spisovná čeština ale nejsou jeden jazyk, a protože jsem nechtěl švindlovat, tak jsem opravil vlastně jen „blbej“ na „blbý“.

V čem je tedy osobitá?

Ukázalo se, že všechno, co člověk prožije, ho vytváří. Člověk je vlastně to, co prožije. Bavilo mě to, protože se to dotýká filozofie, kterou má každý jako kompas. Zjevná i utajená pravidla. Vytváří si je zkušeností, každý za ně zaplatí, od bezdomovce přes univerzitního profesora po prezidenta republiky.

Vzpomínáte na Štraussova Netopýra z Terezína, ve kterém se zpívalo: „Šťasten je ten, kdo zapomene, co se nedá změnit…“ Byl to princip, který vás nastaroval do dalšího života?

Byl to kabaret, na kterém jsme byli s otcem, aniž jsme tušili, že to bude to poslední, co tam uvidíme. Dostali jsme povolání do transportu. V Terezíně byl takový kopec věcí, kde zůstalo to, co nám vzali. Řekli, abychom si nechali jen opasky a boty. Já tam viděl takový malý budíček v kůži, který jsem si vzal.

V Osvětimi jsme nastoupili do baráku, kde byli vedoucí němečtí vrazi a kriminálníci. A ten náš nám řekl, abychom mu odevzdali všechno cenné, jinak vyletíme komínem. Tak jsem budíček přiznal, ale řekl jsem mu, že taky něco chci, cigaretu pro tátu. To bylo zlato. S tou jsem na něj čekal, ale Olda Eckstein mi druhý den přiznal, že táta si nesundal brýle. Šel do plynu.

Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil, šel jsem k drátům s deseti tisíci volty. A po čase se mi zase do hlavy vrátil poslední zážitek s ním, melodie, kdy kýč dostal filozofický smysl.