Lidé, kteří se dokumentaristům svěřili, všichni prožili, anebo právě prožívají osud, jemuž se ani nechce věřit. O svém životě tak bude televizním divákům vyprávět například člověk, který nemá pánev ani nohy, poslední voják wehrmachtu, novinářka, která se změnila z muže v ženu, anebo kněz, který dvakrát přežil svou smrt. Na kameru o svém životě promluvily i Helena Růžičková a Jiřina Švorcová. Většinou jsou to však lidé, kolem kterých chodí ostatní bez povšimnutí a nemají nejmenší tušení o tom, co všechno je potkalo a jak vůbec žijí. Podle Feniče jsou jejich zážitky často důkazem, že člověk je schopen vydržet opravdu všechno. A proč potřebují tyto výjimečné osudy komentář? Protože je prožili obyčejní lidé, kteří nejsou zvyklí se vyjadřovat na kameru .

O Zpovědi s Lucií Bílou

Lidé vás znají nejen jako zpěvačku, ale také moderátorku zábavných pořadů, zahrála jste si ve filmu Král Ubu, účastníte se charitativních akcí. Určitě dostáváte spoustu nejrůznějších nabídek. Proč jste přijala právě tu od Fera Feniče, abyste četla komentáře k dokumentárnímu cyklu Zpovědi?

Přichází jich opravdu spousta ze všech možných stran, většinu jich musím samozřejmě odmítnout. Jenže když mi zavolal Fero Fenič, ještě než domluvil, křičela jsem Ano! Ano! Jsem ráda, když mě někdo dokáže využít tak smysluplně. Ale musím se přiznat, že mě tím velice překvapil. Samotnou by mě nejspíš vůbec nikdy nenapadlo, že bych se někdy mohla něčeho takového účastnit. Zlákalo mě to ale taky proto, že jsem to nikdy nedělala. Chtěla jsem si to zkusit.

Právě dokončujete ve studiu letošních šestnáct dílů. Už jste si to tedy zkusila. V čem je to jiné?

Musím se přitom krotit, protože jsem zvyklá všude hodně mluvit! Tentokrát pouze čtu komentář, který jsem si navíc ani sama nenapsala. Ale aby nedošlo k omylu: rozhodně mi to nevadí, právě naopak. Je to moc krásná role. Jen sloužím příběhům, lidem, o kterých dokument vypráví. Je to mimořádná příležitost k pokoře. Myslím si sice, že ji v sobě mám, jenže právě pokory v člověku není nikdy dost.

Mnohé z těch příběhů jsou naprosto mimořádné, který z nich vás nejvíce oslovil?

Nejvíce snad ten, který bude Česká televize vysílat jako první, tedy osud Roberta Kypěny, mladého muže, který je odkázaný na vozík. Lékaři mu museli vzít polovinu těla, nemá nohy, měří asi půl metru a spousta obyčejných věcí je pro něj nesmírná obtíž. Přesto v sobě má velkou naději, že prožije ještě hodně pěkného. Když vidíte takový osud, uvědomíte si, jak je to silný člověk a že my ostatní kolikrát kňučíme kvůli prkotinám. Myslím, že takovéto příběhy mohou i nám ostatním pomoci, uvědomíme si, jak může být život někdy těžký.

Poznala jste se s někým ze zpovídaných i osobně?

Prakticky to ani není možné, ale zrovna jsme se seznámili právě s Robertem Kypěnou. Už když jsem namluvila průvodní slovo k jeho příběhu, říkala jsem si, že musím studio požádat o jeho adresu a napsat mu, jak moc ho obdivuji. Na první projekci dokumentu přijel do Prahy s babičkou, která je mimochodem úžasná žena. Je odvážné, že se sem vůbec vydal, i obyčejné cestování je pro něj totiž nepředstavitelně obtížné, musela pro něj přijet sanita i s personálem.

Většinou jsou to příběhy neznámých lidí, ale v některých dílech se publikum setká i se známějšími osobnostmi, třeba s Helenou Růžičkovou, Milanem Paumerem, který patřil ke skupině bratří Mašínových anebo s herečkou Jiřinou Švorcovou. Změnila jste na někoho z nich po shlédnutí dokumentu názor?

Nejdřív chci zdůraznit, že některé osudy jsou sice takzvaně na hraně, ale dokument, ani já dotyčné lidi nesoudíme. Chci zůstat nestranná. Divákům vždy na konci pokládáme otázku, jsou to oni, kteří si na ni mohou odpovědět. Přestože některé lidi znám, tak jsem o nich spoustu věcí nevěděla. Například o Heleně Růžičkové. Máme ji všichni v paměti jako komediální herečku, klauna, někteří ji známe i z jejích charitativních akcí, které pořádala se svým synem Jirkou pro děti z dětských domovů. Málokdo asi tušíme, že přitom měla i dost těžký život. A to nemluvím jen o tom, jak se v poslední době postavila těžké nemoci.

Váš hlas je spojen už s prvním cyklem Zpovědí, protože jako znělku k němu použilo Febio melodii Petra Hapky, kterou jste nazpívala. Dokumentární cykly Febia, ať už je to Gen, Jak se žije anebo Cestománie, patří v televizi k nejsledovanějším pořadům v žánru, a dokonce dokážou konkurovat i populárním filmům a soutěžím. Získaly si i stálé publikum. Patříte k němu i vy?

Mám je ráda a nabídku Fera Feniče jsem přijala i z úcty k jeho práci. Samozřejmě je sleduji, i když při mém způsobu života to vůbec nejde pravidelně. V televizi ale najdete i jiné zajímavé dokumenty než ty z dílny Febia. Nedávno mě zaujal jeden dokument o starých lidech. Jedné babičky se ptali, jestli by chtěla být mladá, a ona na to prostě řekla: Ale já už mladá byla. Když mám čas anebo chuť si odpočinout právě u televize, tak si na dokumenty občas dívám. Ale někdy mám náladu třeba taky na Chalupáře.

Jste mimořádně populární osobností. To byl sice na jednu stranu motiv, proč vás Fero Fenič oslovil, ale také riziko, že vaše popularita strhne pozornost diváků od příběhů zpovídaných lidí k vám. Když jste nabídku přijímala, cítila jste, že by to třeba pro tuto práci mohl být i handicap?

Necítila jsem to jako handicap, ale jako výzvu, protože mám ráda nové a nevyzkoušené věci. Samozřejmě bylo riziko, že to vadit bude, také se toho někteří lidé z Febia zpočátku trochu báli a i já si to uvědomovala. Protože ale nejsem na obrazovce vůbec vidět a můj hlas je jen stručný, civilně laděný průvodce v pozadí příběhů, nebyla nakonec popularita na překážku. Všichni jsme si uvědomovali, že nejdůležitější jsou osobní výpovědi lidí a že právě jim sloužíme.

Už vám někdy popularita v nějaké práci překážela?

Překáží, ve filmu. Režiséři se mě bojí obsazovat, protože mají strach, aby se veškerá pozornost publika nestrhla z celého filmu na mě. Mají obavy, že mě lidé nedokážou přijmout jako herečku, která hraje postavu, ale budu pořád ta Lucie Bílá. Přitom mě by strašně bavilo hrát.