Článek
Zní to zcela logicky. Kdo jiný by měl natočit film otevírající citlivé téma z polské historie 2. světové války, kolem níž se vedou horké diplomatické přestřelky na nejvyšší úrovni mezi Ruskem a Polskem.
Režisér splatil dluh otci
Legendární dvaaosmdesátiletý režisér polské filmové školy a historických dramat na plátně se už asi nemusí bát o svůj život, ani o reputaci takového filmu. Když jej natočí on, velký Andrzej Wajda, ručí za něj osobnost s velkým kreditem.
A to s polskými herci a v Polsku! Navíc sám režisér je synem polského důstojníka, jednoho z těch, kteří byli v Katyni zavražděni. Takže mu nelze upřít, že jde o jeho osobní téma. O dluh splacený tatínkovi.
Samotný scénář filmu, který se opírá o předlohu Andrzeje Mularczyka Post mortem, vykresluje obživlé hororové leporelo katyňských událostí pohledem dramatického utrpení rodinných příslušníků, marně čekajících ve svých domovech na návrat svých mužů, synů, bratrů...
Nechybí ale i věrohodné mrtvoly, inscenované vojenské popravy, dojde i na dochovaný deník jedné z oběti. Takže film je panychidou za mrtvé, jež doplňuje bílé místo v historické knížce, z které občas stříká krev jako na zmechanizovaných jatkách.
Film o ničení síly a inteligence
Ďábelským Stalinovým plánem bylo, když si rozděloval Polsko známým paktem Molotov-Ribbentrop společně s Hitlerem na polovinu, zničit veškerou intelektuální a vojenskou elitu. Zatímco vysokoškolské profesory poslali Němci makat do lágrů, důstojníky nechali Sověti zajmout a internovat.
Kolem čtyř a půl tisíce z nich skončilo v táboře Kozelsk a většina byla poté i popravena kulkou do týla. V jiných táborech zemřelo dalších téměř sedm tisíc vojáků. To avšak nezabránilo sovětským „osvoboditelům“, aby šířili propagandu, podle níž byli katyňskými vrahy naopak Němci. Skutečná pravda ani nemohla po celou dobu socialismu vyjít v Polsku najevo, čtyřicet let ticha vynucovala totalitní moc tvrdou represí.
Ve snímku jsou i dobové záběry
V širokém barevném plátně poznáváme Wajdův historický styl – fatální tah velkého kola historie, připomínané i otřesnými dobovými záběry z masového hrobu, proti němuž hrdě stojí drobní bezbranní jedinci.
V tomto případě třeba mladá Alžběta, vydávající se za mužem do zajetí, aby jej přesvědčila k útěku. Jenže když se ten odmítne vrátit domů, aby nezradil svou čest, několik let na něj marně čeká.
Do Krakova se vrátí pouze jeho nejlepší kamarád Jerzy, jehož pronásledují nejenom stíny mrtvých, výčitky, ale i nová lidová moc, jež po něm vyžaduje, aby svědčil lží proti pravdivému výkladu událostí. Žít bolestně s katyňskou pravdou a vzpomínkou na mrtvé je o hubu, je to možné nanejvýš s alkoholem či ve vězení.
A v nejhorším případě „také“ s kulkou v hlavě. Ovšem skutečnost, jak si lidé kdysi museli vybírat mezi životem s vrahy nebo smrtí po boku těch zavražděných, je třeba po letech konečně vyslovit, aby i mrtví došli klidu. A to se Wajdovi na 117 minutách podařilo.