Dopředu je třeba předeslat, že jde o snímek promlouvající v první řadě do ucha všem osamělým holčičkám i velkým holkám, jež řeší chlapy, nevědí moc co se svým životem a přitom se potýkají se všemi těmi českými rodinami, depkami, starostlivými mamkami i rezignovanými taťky. Takže kluk bude zákonitě asi mimo, sorry holky!

Nicméně film poměrně upřímně ilustruje pocit outsiderství jedné ztracené a opuštěné teenagerky, jež bloumá po ulicích, zavírá se do pokojíčku a pokouší si to srovnat v hlavě.

Nechybí talentovaní herci, poctivý scénář, dobrá vůle a odvážní producenti. Samotní tvůrci se dokonce vyvarovali všech laciných a podbízivých efektů teenagerských komedií – třeba kalící noční scény jsou opravdu jen ilustrativní. Neslyšíte žádné hlášky ani „vychytané“ vtípky, nekřičí muzika. A kdo čeká moderní šunt jako drogy, hloupé roštěnky, odvázané diskofilní micány, alkoholové rekordy, může si být jist: Tady nenastane žádná nesnesitelná lehkost nočního blití!

Obyčejný příběh

Čeká vás naopak příměstská šedivá krajina a obyčejný příběh – tak obyčejný jako je zcela obyčejná Ofka (v podání Marty Issové), až to bouchá dveřmi od toho „nejobyčejnějšího“ skladu v sámošce.

Ta nešla na vysokou, nemá žádné ambice, nechce nic dokazovat. Jenom odmlouvá mamce, pracuje ve švagrově nonstopu, maluje si srdíčka na papír a hlavně řeší mladické zklamání z lásky ke zcela „obyčejně“ pitomému barmanovi, jehož jí přebrala nejlepší kámoška. Zatracená láska...

Naštěstí o ni usiluje ještě divný vrstevník Ubr (obrýlený, ale velmi papírový Jiří Mádl), co však nosí nemožné čepice, neumí se prát a místo hraní playstation propadl kouzlu hrabání se v popelnicích. Jeho hra se jmenuje například najdi si svoji vyhozenou knihu nebo ztracenou čepici (asi nejlepší vtip filmu). Nic mu neudělá větší radost, když to s holkami jinak moc neumí!

Automat na depky

Mládí tu není nic sladkého ani snadného, byť vám dospěláci okolo namlouvají, jak jste šťastní, že máte takové možnosti. Že jejich ratolesti studují a připravují se na zářné kariéry. Ve skutečnosti dospívání je pro „telecí“ a nemožnou Ofku a urážlivého nekňubu Ubrta úplným utrpením.

Naopak před ni staví mnohem těžší otázky – smířit se s medvídkem, s rodiči, se zrádnou kamarádkou a nakonec i sama se sebou, protože jinak zůstane pouhou hromádkou komplexů a automatem na depky.

Navenek se toho jinak moc neděje, tedy až na to, že nonstop přepadne lupič, taťku bolí nohy, mamka chce chodit tancovat latinu a o holku se pokusí znásilnit dva nachmelení „starci“, co se považují za čáryfu(c)ka. Ještě že se Ubr zjevuje nečekaně a kouzelně za každým rohem, je-li ho potřeba! Jako v divotvorném televizním seriálu!

Režie postrach filmu

Divák filmu by neměl být nijak předpojatý, ani se pozastavovat nad tím, že takový mladický film napsaný mladou scenáristkou natočila režisérka středního věku - Michaela Pavlátová (narozena 1961).

Nakonec i ti zkušení a pokročilí se rádi vrací ke svému dětství a mládí, které je stále stejné, kouzelné, ačkoliv s každou generací zase o něco jiné. Ale zrovna v tomhle případě se to tak úplně nepovedlo, chybí atmoška, svěžest, energie. Budování atmosféry dialogů v obraze.

A nakonec hlavně vedení herců ve vedlejších pitoreskních rolích - to je pak podobné jako amatérský film z FAMU. Nakonec mladá Ofka se musí naučit i psát na icq, jako by byla z jiného světa! Ale co my diváci? Co se tu jinak dalšího dozvíme?